Pokud jste četli můj předchozí článek o šestinedělí v porodnici (odkaz ZDE) tak víte, že jsem byla zničená a strašně jsem chtěla domů. V den příjezdu do mého sladkého domova to bylo ještě dobré, ale krize přišla večer a v noci. Edwínek měl opět své záchvaty breku a já už nevěděla co s ním. Když to poprvé zažil Lukáš tak řekl, že je to opravdu strašné – myšleno psychicky, protože člověk vidí jak dítě brečí a nedokáže ho utěšit.

Sice jsme už kojili, ale nenazývala bych to kojením – spíše takovým bojováním. Edwínek se vztekal, usínal a všechno možné kromě kojení. Odnesly to samozřejmě moje prsa a psychika. Čtvrtá noc po porodu tedy proběhla opět bez spánku – já v polosedě s Edwínkem na těle. Následující den jsme šli na první návštěvu k dětské doktorce (pediatričce) a já byla naprostá zombie. Sotva jsem mohla chodit, nemohla jsem se narovnat protože jsem měla odrovnaná záda a psychika byla na bodě mrazu. Jediné v co jsem doufala bylo, aby Edwínek nebrečel.

Paní doktorka Edwínka prohlédla a bylo vše v pořádku. Pak jsme se ještě bavily a já jsem jí říkala že jsem z toho naprosto vyřízená. Ona mi začala ukazovat uklidňující polohy pro miminko když brečí a také poradila nejzásadnější věc, kterou mi strašně pomohla.

Řekla mi: “Žádné uklízení a žádné návštěvy.”

Musím být v pohodě hlavně já, aby i miminko bylo v pohodě. Začala jsem samozřejmě brečet a uvědomila jsem si, že takhle by to opravdu dál nešlo. Musím přestat vše přizpůsobovat miminku na úkor svého zdraví a začít si to přizpůsobovat sama sobě.

Začala jsem tedy Edwínka pravidelně dávat na spaní do postýlky a k mému překvapení tam vydržel spinkat. Já najednou měla 2 – 3 hodiny, kdy jsem mohla jít také spát a dospat ten šílený deficit. Takto jsem to dělala skoro celé dva týdny, chodila jsem spát kdykoliv spalo miminko. Je zajímavé, že člověk má takovou úžasnou schopnost vytěsnit vše špatné a pamatovat si jen to hezké. Mám to stejně. Skoro nic si už nepamatuji. Vím, že jsem jen přebalovala, kojila a spala. A to pořád dokola. Strašně zvláštní pro mě bylo to, že jsem nevěděla jestli se něco stalo dnes, včera nebo před týdnem.

Tím, že jsem chodila spát přes den a naopak vstávala i v noci, pro mě neexistovaly dny. Všechno to na sebe plynule navazovalo a já jsem ztratila pojem o čase.

Zhruba po 2 týdnech jsem najednou cítila, že jsem “dospaná” a už jsem chodila před den spát jen jednou. Pak už jsem přestala i to a začala jsem přes den “normálně” fungovat. “Normálně” je hodně silné slovo, ale zkrátka už jsem nespala. Jediná nevýhoda byla v tom, že jsem pak večer okolo osmé začala být strašně unavená a když Edwínek okolo deváté neusnul, byla jsem z toho strašně otrávená a deprimovaná, že nemůžu jít spát.

Ani nevím jak, ale naštěstí i tohle už se ustálilo a už je to lepší. Zhruba po měsíci jsme si vytvořili určitý “režim” tak, abychom ho pak mohli zas začít měnit.

S miminkem je to zkrátka všechno hrozně nevyzpytatelné, a když si člověk myslí že má vyhráno, miminko ho překvapí zas něčím novým.

Nedávno byl Edwínkovi 1 měsíc a bohužel se nám stala nemilá věc a to že se nám zhoršila novorozenecká žloutenka. V tuto chvíli co píšu tento článek to zrovna řešíme, pokud mě sledujete na Instagramu tak víte co to vše obnáší, ale o tom vám napíšu zas příště v samostatném článku. S láskou Simi