Kojeneckou žloutenku má údajně každé druhé dítě po narození. Nebudu se tady pouštět do odborných analýz proč a jak vzniká, ale má to na svědomí látka zvaná bilirubin, což je odpadní produkt metabolismu červeného krevního barviva hemu.

Edwínkovi naměřili zvýšené hodnoty žloutenky třetí den v porodnici. Bála jsem se, že nás kvůli tomu nepustí domů a budeme muset strávit ještě minimálně jednu noc v nemocnici, ale paní doktorka Edwínka prohlédla a ještě ten den nás pustili domů. Prý nebyl až tak žlutý.

Další den jsme šli k naší paní doktorce na prohlídku, kde mi bylo pouze řečeno, že mám miminko dávat k oknu na světlo a žloutenka časem zmizí. Zhruba první dva týdny se nám to dařilo, dávala jsem Edwínka k oknu a když jsme byli na další návštěvě, žloutenka se zlepšovala. Přiznám se, že jsem to přestala hrotit a zkrátka jsem předpokládala, že žloutenka časem sama zmizí. Edwínka jsem přes den měla spíše u sebe na prsou než abych ho odkládala k oknu na světlo.  Navíc byla stále zima a moc toho denního světla nebylo. Když už jsem ho dávala k oknu, tak obličejem k nám, abychom na něj viděli a on na nás. To byla ale zásadní chyba! Po dalších dvou týdnech jsme šli na kontrolu a ejhle! Žloutenka se nám zhoršila a hodnoty vyskočily na 250, což už je poměrně vysoké číslo. Paní doktorka rozhodla, že Edwínek musí jít na odběr krve. Potřebovali zjistit, zda to není něco vážnějšího než jen delší průběh žloutenky. Druhý den brzy ráno jsme tedy přišli a Edwíkovi brali krev z hlavičky. Chudáček můj maličký byl tak statečný, že ani nezabrečel. Na výsledky jsme naštěstí nemuseli dlouho čekat a dozvěděli jsme se, že krev je naprosto v pořádku a jedná se tedy pouze o delší průběh žloutenky. I přesto nám ale paní doktorka začala vyhrožovat, že pokud se to nebude lepšit, budeme muset jít do nemocnice.

Začali jsme tedy poctivě “slunit” na světle, ale bohužel bylo dost často zamračeno a moc světla z venku nebylo. Po pár dnech jsme šli na kontrolu a výsledky se bohužel nelepšily. Paní doktorka mi tedy navrhla, že bych měla udělat tzv. laktační test, kdy si 24 hodin budu buď odsávat své mléko a převařovat ho na 56 stupňů po dobu 15 minut, a nebo budu dávat Edwíkovi umělé mléko. Problém byl v tom, že i kdybych mu dávala umělé mléko, stejně bych své mléko musela odsávat. Navíc jsem nechtěla dát Edwínkovi lahvičku, a tak mi doktorka poradila krmit ho přes injekční stříkačku. Když mi tohle vše řekla, málem jsem omdlela.

Už teď mi přijde, že nedělám nic jiného než že kojím a přebaluji, a do toho jsem měla začít ještě odsávat své mléko, převařovat a krmit miminko injekční stříkačkou?! Ta představa byla naprosto nerealistická.

Co jsem ale mohla dělat? Musela jsem to pro Edwínka udělat. A tak jsem šla ihned shánět do lékárny teploměr, který by mohl změřit 56 stupňů a injekční stříkačku. Samozřejmě se v žádné lékárně neprodává teploměr s rozsahem 56 stupňů, a tak mi nakonec jedna dobrá duše poradila, ať si jdu koupit teploměr na maso. Letěla jsem tedy do kuchyňských potřeb a nakonec pořídila teploměr do omáček, který má rozsah 0 – 100 stupňů. Také jsem koupila umělé mléko, kdybychom to náhodou nezvládli a Edwík měl stále hlad.

Další věc, kterou jsem musela vyřešit, byla odsávačka. Doma jsem měla pouze manuální a představa, že si celý den a noc odsávám mléko ruční odsávačkou, byla pro mě katastrofická. Už předtím jsem si mléko zkusila odsát a jde to strašně pomalu. Jela jsem tedy ještě pro elektronickou odsávačku a ta mě zachránila. Na přečtení návodu nebyl čas (Edwík měl hlad), tudíž jsem odsávačku sterilizovala a tak nějak logicky sestavila. Ovládání bylo opravdu jednoduché a po chvíli už jsem začala odsávat mléko. Šlo to krásně, nebolelo to a zhruba během půl hodiny bylo mléko odsáté. Byl to zázrak a opravdu mě to zachránilo. Manuální odsávačku nemá smysl pořizovat, s elektronickou se to nedá vůbec srovnávat. Napoprvé jsem odsála pouze cca 60 ml, později se mi ale dařilo odsát i 100 ml. Poté jsem mléko dala do hrnce, vložila teploměr a začala pomalu ohřívat na teplotu okolo 60 stupňů. Největší průser byl v tom, že jsem kastrol s mlékem ohřívala bez pokličky. Udržovala jsem teplotu okolo 60 stupňů a najednou vidím, jak se mléko odpařuje.

Popadl mě pocit zoufalství. Tak já si pracně odsávám mléko, aby se pak vypařilo nad hrncem?!

Začala jsem brečet a říkala jsem Lukášovi, že to nejde a že takhle Edwínka nikdy nenakrmím. Lukáš mi poradil, ať zkusím dát na hrnec pokličku. Letěla jsem tedy znovu odsávat mléko a při dalším pokusu už jsem ohřívala mléko s pokličkou.

Najednou tam mléko zůstávalo a vypařilo se opravdu jen trošku, asi 10 ml. Následovalo čekání, až mléko vychladne a bude mít požadovanou teplotu 36 stupňů na konzumaci. Toto čekání bylo také poměrně dlouhé a náročné, protože se mi párkrát stalo, že Edwínek křičel hladem, ale mléko bylo ještě moc horké, a nebo naopak usnul a mléko vychladlo. Když jsem mu ho pak zkoušela dát vychladlé, hned to poznal a nelíbilo se mu to.

Vzpomněla jsem si, že mám pro tyto potřeby ohřívačku lahviček. Ve spěchu jsem si ale opět nepřečetla návod a rovnou jsem tam umístila lahvičku s mlékem. Po chvíli to kontroluji a zjistím, že nejen že se lahvička neohřívá, ale také nějak divně smrdí. Nechala jsem to radši být a pak jsem si konečně přečetla návod. No co myslíte, píšou tam velkými písmeny – NEUMISŤOVAT LAHVIČKU DO OHŘÍVAČKY BEZ VODNÍ LÁZNĚ! Bože to byl zase fail. Díky mojí zbrklosti jsme mohli vyhořet, naštěstí jsem u toho stála a kontrolovala to.

Nejvíce jsem se ale bála krmení přes injekční stříkačku. Někdo mi sice říkal, že na ten jeden den dal miminku lahvičku a pak normálně zas kojili, ale já jsem lahvičku zkrátka nechtěla dát. Bála jsem se, že by si Edwík zvyknul na to, jak to hezky teče, a pak by se mu už nelíbilo kojení. K mému údivu šlo krmení přes stříkačku úplně hladce. Na mém Instagramu jsme mi skvěle poradili, ať mu dám do pusinky malíček a přes něj pomalu pouštím mléko. Edwík spokojeně pil, ale já jsem spokojená nebyla.

Najednou mi došlo, jak moc mi kojení chybí. Měla jsem pocit, jako kdyby mě už miminko nepotřebovalo a strašně jsem tím trpěla.

Je neuvěřitelné, jak rychle si žena zvykne na kojení a jak moc jí chybí fyzický kontakt s miminkem. A to jsem si ze začátku (při našem bojování) říkala, že jakmile budu moc s kojením skončit, tak skončím. Teď už rozumím, proč některé maminky kojí tak dlouho…

Následující den jsme šli na kontrolu k doktorce, a hodnoty žloutenky sice klesly, ale nebylo to nijak převratné. Z asi 250 na 200. Paní doktorka mi řekla, že mi gratuluje (moc jsem nechápala k čemu) a vítězoslavně mi zas povolila kojit. Bože jak já byla šťastná! Začala jsem si neskutečně vážit, že můžu zas kojit. Dříve jsem se při kojení dívala třeba i na telefon, teď se snažím koukat jen na miminko a užívat, že tak hezky papá.

Po pár dnech jsme šli na kontrolu a hodnoty se opět snížily. Super, byla jsem šťastná, že už žloutenka odchází. Režim “slunění” na světle jsme stále dodržovali a Edwík už i krásně bělal, takže jsem z toho byla nadšená. Po týdnu jsme šli znovu na kontrolu s tím, že už je vše v pořádku a následovala další rána. Hodnoty se vůbec nesnížily a žloutenka se nás držela jako klíště. Paní doktorka řekla, že se jí to nelíbí a opět budeme muset udělat odběr krve, abychom si byli jistí, že to není nic vážnějšího. Navíc nás poslala ještě na ultrazvuk jater.

Moje dobrá nálada byla opět pryč. Už se to táhlo až moc dlouho.. Šli jsme tedy znovu na odběr krve z hlavičky (chudáček můj maličký byl zas neskutečně statečný) a další den jsme šli na ultrazvuk jater. Tam nám paní doktorka řekla, že vše je v naprostém pořádku a Edwík je krásné zdravé miminko. Ten samý den přišly i výsledky z krve a naštěstí se opět potvrdilo, že je vše v pořádku a jedná se pouze o delší průběh novorozenecké žloutenky. Nezbývá nám nic jiného než být stále venku na světle (ne na přímém slunci) a čekat, až nám ta žloutenka časem zmizí. Dokonce jsem se ptala i na možnosti docházet ambulantně do nemocnice na fototerapii, ale prý je to úplně stejné jako denní světlo.

Tímto náš žloutenkový příběh končí. Další kontrolu u paní doktorky máme až za 4 týdny, takže pevně věřím, že už bude ta mrcha pryč. Závěrem bych chtěla říct, že “laktační test” byl dle mého názoru úplně zbytečný, a akorát mi to přineslo psychickou újmu. Také jsem četla názory, že je to už zastaralá praktika a na zmizení žloutenky to nemá vliv. Na druhou stranu vše zlé je pro něco dobré a já si alespoň díky tomu uvědomila, jak moc jsem vděčná, že mohu kojit. A elektronická odsávačka se bude časem také určitě hodit, když budu potřebovat odsát mléko do zásoby a nechat miminko na hlídání jen s tatínkem 🙂

Závěrem bych chtěla říct, že pokud se dostanete do podobné situace, zvažte všechny pozitiva a negativa a nenechte si vše určovat jen doktory. Někdy to napáchá více škody než užitku. Pokud kojíte, tak si toho neskutečně važte, není to samozřejmost a snadno o to můžete přijít.

S láskou, Simi