Šestinedělí v porodnici u Apolináře

Toto je pokračování článku o mém porodu, který si můžete přečíst ZDE.

Šestinedělí v porodnici. První tři noci po porodu miminka strávené v porodnici u Apolináře.

Opět tápu kde začít, jelikož mé pocity jsou strašně smíšené. V první řadě bych ráda zmínila, že porodnici u Apolináře považuji za skvělé místo na rození dětí co se týče kvalifikace doktorů a jejich praxe. Apolinář je jedna z nejdéle otevřených porodnic na světě a specializují se na riziková těhotenství a porody. Z tohoto důvodu jsem v těhotenství vůbec nepřemýšlela kde budu rodit a rovnou jsem volila Apolináře, i když jsem rizikové těhotenství neměla. Prioritou pro mě bylo, aby se miminko narodilo v pořádku, a kdyby se cokoliv stalo, aby bylo v té nejlepší lékařské péči. Bohužel už jsem ale nepřemýšlela o tom, co bude po porodu a jaká péče tam je pro maminky v rámci šestinedělí. Celou dobu jsem si totiž bláhově myslela, že si budu moci připlatit za nadstandartní pokoj a budu na pokoji buď sama a nebo maximálně ještě s jednou maminkou. Realita ale byla taková, že po porodu jsem musela zůstat ještě 6 hodin na porodním boxu, protože pro mě neměli žádné volné lůžko na šestinedělí. Ten den se jim totiž sešlo strašně moc porodů a bohužel byli úplně plní.

Když jsem se ptala, zda bych mohla dostat nadstandart, tak mi sestřičky sdělily, že dnes je nadstandart když dostanu jakékoliv volné lůžko.

Dostala jsem tedy lůžko v pokoji pro tři maminky + tři miminka. A to byl pro mě asi ten největší problém z celého pobytu. Dovedete si představit, jak to probíhalo v noci… Nejdříve jsem si myslela, že se miminka navzájem budou budit pláčem, ale bylo to tak že do půlnoci brečelo jedno miminko, pak usnulo a začalo plakat jiné. Takto to trvalo celou noc až do rána. Edwínek měl pravidelné záchvaty breku od 2 do 6 hodin ráno a já jsem byla naprosto zoufalá. Na pokoji s ostatními lidmi uděláte totiž cokoliv, aby vaše miminko přestalo plakat, a tak jediný způsob jak jsem Edwínka uspala bylo přiložení si ho na prsa v sedě. Jakmile jsem si lehla, začal opět brečet.

Strávila jsem tak 3 noci v polosedě, přičemž to kromě mé psychiky odnesly hlavně má záda.

Zajímavé bylo, jak se to vyvíjelo – první noc jsem si přála, aby žádné miminko nebrečelo a mohla jsem na chvíli usnout. Druhou noc už jsem pochopila, že je to nemožné, a tak jsem si přála, aby nebrečelo hlavně to moje miminko. Teď zpětně vím, že Edwínek to celé ze mě cítil – nevyspalost, nespokojenost a zoufalost, a proto chudák tolik trpěl na tyto koliky a tak moc plakal. Nebyla jsem schopná mu dát ani pusinku, bála jsem se na něj jen šáhnout a vůbec tam neprišlo to propojení, které mezi námi vzniklo až doma – díky Bohu za to.

Co se týče maminek se mnou na pokoji, měla jsem štěstí – byla tam jedna moc milá se kterou jsme si hodně povídaly a pak jedna Vietnamka, která sice neuměla moc česky, ale také byla přátelská. Každý den tam za námi chodilo strašně moc sestřiček a doktorů – jedni kontrolovali nás po porodu a druzí zase miminka. Všichni byli strašně moc milí a ochotní, na personál si opravdu nemůžu stěžovat. Starali se o nás moc pěkně. Jedinou výtku bych měla asi k tomu, že když jsem se jich na něco zeptala, každý mi říkal něco jiného. Byly tam opravdu zásadní rozpory v některých názorech mezi porodními sestrami a dětskými doktorkami, takže člověk pak vůbec nevěděl jak a co má dělat.

Před svým porodem jsem četla pár článků na téma porod. Ve všech těchto článcích byla shoda v tom, že v každé porodnici byla jedna protivná sestra, která neměla ráda svou práci. I já jsem se s jednou takovou setkala. Byla to dětská sestra co hlídala, kolik toho nakojíme.

Přišla mi vždy jako takový bachař a když jsem jí řekla, že jsem nakojila třeba jen 10 ml, totálně mě znemožnila, že takhle velké dítě potřebuje pořádně nakrmit, a že pokud to nejsem schopná, měla bych mu dát umělý příkrm.

Kojení v porodnici bylo téma samo o sobě. Já jsem od prvního okamžiku miminko přikládala, a dokonce jsem si i myslela, že už druhý den kojíme, poté jsem ale zjistila, že jsem to celou dobu dělala špatně. Akorát jsem si tím tak podráždila bradavky, že jsem pak téměř nemohla kojit. O kojení vám napíšu ale samostatný článek, to je zas na delší povídání.

Díky problémům s kojením mi ale Edwínek strašně moc zhubnul – vím že je hubnutí miminek po porodu normální, ale u Edwíka to bylo už téměř 10 % porodní váhy, což se považuje za maximální úbytek. Poté už by miminko mělo začít přibývat na váze. Strašně jsem se bála, že nás kvůli tomu nepustí 4. den domů.

Nechtěla jsem tam strávit už ani jednu noc, byla jsem totálně vyřízená a chtěla jsem domů.

Třetí den jsem měla strašnou krizi a přestala jsem to vše psychicky dávat. Nejen že se žena musí starat o miminko, ale také o sebe, protože po porodu prochází vaše tělo mnoha změnami. Musíte se chodit min. 6x denně sprchovat, používat 2 ručníky – jeden na horní část a druhý na spodní část těla, mazat si bradavky, používat hygienické pomůcky atd atd. Je toho opravdu hodně, a když vám pláče miminko, tak je skutečně těžké najít čas na všechno tohle. Ten den se mi strašně nalily prsa mlékem a vybavuji si moment, kdy jsem měla udělat milion věcí a nevěděla jsem co dřív. Bylo to skutečné zoufalství. Naštěstí za mnou přijel do porodnice Lukáš a psychicky mě zas podpořil.

S kojením se to nakonec poslední noc zlepšilo. I přestože si ta protivná sestra neodpustila připomínky typu – “No jo, to vaše miminko teda zlobí.”, nakonec jsem jí byla vděčná, protože mi ukázala, že malý pláče po kojení protože má stále hlad a musím se s ním trošku “poprat”, abych ho nakojila dosyta. Také mi ukázala, jak ho správně při kojení držet.

Byla jsem šťastná, že nás díky tomu snad pustí další den domů, ale do toho přišla další rána. Edwínkovi naměřili zvýšenou hodnotu žloutenky.

Vím, že to je u miminek normální, ale já jsem v tom opět cítila hrozbu, že nás kvůli tomu nepustí domů. Byla jsem zas na dně. V průběhu dne jsem se s tím začala psychicky smiřovat. Uvědomila jsem si, že je nejdůležitější, aby byl Edwínek zdravý, a pokud bude potřeba tady ještě jednu noc strávit, kvůli němu to ráda podstoupím.

Nakonec přišla dětská doktorka a řekla, že Edwínek zas tak žlutý není a pustí nás už ten den domů. Ježiši jak já byla šťastná! Nejšťastnější na světe…

Ještě musím zmínit, že koupelna a záchod byly mimo náš pokoj, muselo se tam chodit přes celou chodbu a to nebylo úplně ideální. Dovedu si představit, že pokud bych měla štěstí a měla jsem nadstandartní pokoj, můj pobyt na šestinedělí by probíhal asi úplně jinak – lépe. Bohužel vám ale nikdy nemůžou garantovat, že nadstandart dostanete.

Jídlo bylo pro mě OK. Na snídani bylo vždy nějaké pečivo s ovocem, na oběd byla polévka, hlavní teplé jídlo např. vepřový plátek s rýží a nějaký jogurt na svačinu a večeře byla vždy pečivo s pomazánkou, šunkou a pod. Mně to stačilo, člověk nemůže čekat, že v nemocnici bude mít jídlo jako z restaurace. Jediné co mi Lukáš přinesl, byla nějaká sladkost – abych to tam přežila 🙂

Po třech nocích si pro nás přijel Lukáš s mým tátou a odvezli nás domů. DOMŮ. Neříkám, že doma to bylo jednoduché, ale o tom vám napíšu zas v dalším článku. S láskou Simi

P.S.: Fotka je z posledního dne, kdy jsem vzala všechny své zbylé síly a namalovala se. Chtěla jsem se cítit zas jako člověk. Věřte mi, že celé 3 dny předtím jsem vypadala naprosto zdevastovaně…