Upřímně ani nevím, kde začít a jak psát tento článek…

Pokud bych měla napsat vše, co se stalo, asi bych tím hodně žen od rození dětí odradila a to není mým záměrem 🙂 Navíc porod je většinou pouze jeden den, ale radost, kterou vám miminko přinese do života, je pak napořád. Pokusím se vám popsat průběh mého porodu, ale zároveň vás moc nevyděsit. Jdeme na to.

Pokud jste mě sledovali na Instagramu tak určitě víte, že jsem přenášela a nenesla jsem to psychicky zrovna moc dobře. Byl čtvrtek 22.2.2018 a já jsem jela na pravidelnou kontrolu a monitory do porodnice u Apolináře. Paní doktorka mi oznámila, že pokud neporodím do pondělí, v úterý půjdu na umělé vyvolání. Toho jsem se bála asi úplně nejvíc, slyšela jsem o tom jen samé hrůzy a zkrátka jsem si přála, aby mé miminko přišlo na svět připravené, né proto že musí. Paní doktorka mi nechtěla dělat ani prohlídku, ale nakonec jsem jí přemluvila. Po prohlídce řekla, že jsou cesty stále uzavřené a zeptala se mě, zda bych chtěla udělat tzv. Hamiltonův hmat, který má “přivolat” porod. Já jsem nakonec souhlasila, a když se mi ho snažila udělat, zjistila, že to ani není možné, mé porodní cesty na to ještě nebyly dostatečně připravené. No co vám budu povídat, na psychice mi to opravdu nepřidalo. Sice mi řekla, že dle monitorů už tam jsou vidět pravidelné stahy dělohy, ale to mi moc nepomohlo.

Živě si vybavuji, jak jsem jela tím malým autobusem od Apolináře a slzy se mi hrnuly do tváře.

Marně jsem se snažila uklidnit, že o nic nejde, a že to zvládneme. Šla jsem po x letech do KFC a dala jsem si tortilu s pálivým kuřetem. Seděla jsem tam jak hromádka neštěstí a přemýšlela, co ještě můžu udělat, abych si přivodila porod přirozenou cestou. Pak mám trošku okno a už nevím, co jsem dělala, jen si pamatuji, že odpoledne jsme byli ještě s Lukášem nakoupit. V tu dobu jsem si již začala uvědomovat, že cítím takové pravidelné malé stahy. Cítila jsem to již od rána, ale nedokázala jsem přesně určit, co to je a nepřišlo mi to nijak významné. Večer jsme se dívali na televizi, já jsem ještě normálně večeřela, ale stále více jsem si začala uvědomovat ty zvláštní stahy.

Bylo to hodně divné – na poslíčky to bylo moc pravidelné, a na kontrakce před porodem to bylo zase moc slabé.

Nedokázala jsem přesně určit, co to je. Postupem večera se to ale začalo zesilovat, a tak jsem si šla dát horkou vanu, abych zjistila, jestli to přejde. To byla asi půlnoc a Lukáš si šel mezitím lehnout. Ve vaně jsem byla zhruba 20 minut a nepřešlo to, naopak se to jen zesilovalo. Stále mi to bylo divné, protože jsem nedokázala odhadnout, jak dlouho stahy trvají a jak často se opakují. Naštěstí jsem si vzpomněla, že mám v telefonu aplikaci na počítání intervalů kontrakcí, a tak jsem to začala měřit. Zjistila jsem, že mám 40 vteřinové kontrakce po 3 minutách! To byl pro mě docela šok, protože jsem si myslela, že to už bych měla být v porodnici. Lukáš se zrovna vzbudil, a tak jsem mu řekla, že jedeme do porodnice. Chudák rozespalý vůbec nechápal, co se děje, bylo něco okolo půl druhé v noci. Zavolala jsem si sanitku a čekali jsme. Sanitka přijela asi za 10 minut, a naštěstí vzali i Lukáše. Pán v sanitce byl takový docela od rány, ptal se mě na vše možné – jak často mám kontrakce, zda jsem na něco alergická a pod.

V tuto chvíli už jsem chápala, jak fungují kontrakce.

Člověk není schopný ničeho, když přijdou – jen dýchá a snaží se to přečkat, jakmile kontrakce odezní, je mu zas relativně dobře. Já jsem to vždy dělala tak, že když kontrakce přišla, sklonila jsem hlavu, opřela se o něco a začala dýchat. Za chvíli jsme byli v porodnici u Apolináře a chlapi ze sanitky mi pomohli vyjít nahoru a zazvonili na příjem. V tu chvíli, když se mě porodní sestra zeptala, jestli už mi praskla voda, tak mi praskla :). Začala jsem křičet, že to strašně teče, teď zpětně můžu říct, že jsem docela ráda, že se mi to nestalo někde v nákupním centru. Jít pak v tomto stavu ještě domů, není asi úplně nejlepší.

Sestry si mě vzaly na příjem, ukázaly mi, kde jsou noční košile a další hygienické potřeby. Mezitím se mě vyptávaly na všechny detaily – zda jsem na něco alergická, kolikátý je to porod, kdo je můj zaměstavatel a pod. Vždy když přišla kontrakce, tak jsem křičela “Moment!” a jen jsem to prodýchávala. S tím dýcháním jsem to teda vůbec nepochopila, každý mi totiž radil dýchat úplně jinak. V sanitce mi radili dýchat rychle a krátce, porodní sestra mi pak radila vydechovat dlouze… Nicméně když jsem jim zodpověděla všechny jejich dotazy, tak mě posadily na monitor a nechaly být s tím, že za chvíli přijde paní doktorka. Ten monitor byl teda neskutečně otravný.

Při kontrakcích, odteklé vodě a tím vším je sedět na monitoru to poslední, co chcete.

Přišla paní doktorka a začala se mě ptát opět na ty samé otázky jako se mě před 5 minutami ptaly porodní asistentky. To už jsem byla docela protivná a nechápala jsem, co to mají za systém. Pak jsem se ptala, jak dlouho budu ještě na tom monitoru a paní doktorka zjistila, že se mi to celou dobu strašně špatně načítalo, a že si musím lehnout na bok a začít od začátku. To už jsem myslela že umřu (haha, to jsem ještě nevěděla, co přijde později). Další 20 minutová procházka “růžovým sadem” napojená na monitory při silných kontrakcích proběhla, a když mě konečně odpojily, doufala jsem, že už se půjde rodit. Chtěla jsem ještě udělat “přípravu”, a tak mě sestra zavedla do druhé místnosti a tam proběhla příprava. Nebudu zacházet do detailů, ale příprava na tom byla “to nejmenší zlo”. Když jsem byla “připravená” na porod, sestry mě tam nechaly s tím, že se asi za 20 minut vrátí. Ehm, zůstala jsem tam naprosto sama uprostřed noci. Šla jsem tedy vykouknout ven na chodbu a tam čekal můj Lukáš. Chudák – prý tam takhle čekal asi 2 hodiny. Chvíli jsme se bavili, ale pak jsem zas potřebovala na záchod a upřímně jsem před ním nechtěla ani prodýchávat ty kontrakce v bolestech. Šla jsem dovnitř a opět jsem bojovala. Byl to boj já vs. kontrakce, i přestože jsem se snažila si neustále opakovat že “Kontrakce je moje kamarádka”. Po nějaké době za mnou přišla porodní asistentka a odvedla mě na porodní box. Zde to vše teprve začalo…

 

Pokračování článku je ZDE