Článek Můj porod – část 1 si můžete přečíst ZDE

Po dlouhém čekání mě sestra odvedla na porodní box. Zde už jsem se dostávala do tzv. druhé dimenze, kdy jsou mé vzpomínky jako v mlze. Pamatuji si, že kontrakce neskutečně najely a já už jen nonstop trpěla, připoutaná opět na monitor. Ta bolest byla neskutečná, něco takového žena zažije opravdu jen při porodu a zkrátka se to nedá popsat. Nemám představu o čase, ale přišlo mi to jako věčnost. Ještě jsem zapomněla zmínit, že během mého příjmu a pak ještě v průběhu se mě porodní sestra 2x ptala, zda budu chtít Epidural. Já jsem vždy odmítla.

Byla jsem přesvědčená, že kontrakce zvládnu. To jsem ale nečekala, že ta bolest může být ještě tak tisíckrát horší.

Ležela jsem na porodním boxu a svíjela se bolestí. Když za mnou přišla paní doktorka a doporučila mi, že bych si měla nechat dát Epidural, protože mám opravdu silné kontrakce a téměř nonstop, s vděčností jsem souhlasila. Byla jsem ráda, že ještě není pozdě. Chtěla jsem, aby za mnou už přišel Lukáš, ale řekli mi, že ho tam můžou pustit až mi zavedou kanylu s Epiduralem. Po chvíli přišla nová paní doktorka se sestrou a začaly si připravovat Epidural. Já jsem jim říkala, že mám téměř nonstop kontrakce, a že musí počkat, až mi skončí, aby to tam zavedly. Ujistily mě, že počkají, a že jim mám říci, až budou moci zavést kanylu. Nejvíc mě ale vyděsily s tím, že jakmile to zavedou do zad, nebudu se moci nějakou dobu hnout a budu to muset vydržet. Tak jsem jim říkala, že pokud zrovna přijdou kontrakce, tak to nevydržím se nehýbat, ale ony mě ujišťovaly, že to musím vydržet. Bála jsem se neskutečně.

Při každé kontrakci jsem se totiž neskutečně svíjela a nedovedla jsem si představit, že přijde kontrakce, já budu mít v zádech jehlu a nebudu se moci hnout.

Nakonec – nějakým zázrakem a také asi zručnou paní doktorkou – se nám to podařilo a kanyla s Epiduralem byla zavedená. Opět jsem si mohla lehnout na záda.

Konečně přišel Lukáš a pamatuji si, že mi ho bylo strašně líto, že mě musí takhle vidět. Musel to být strašný pohled, on ale na sobě nedal nic znát a byl mi obrovskou oporou. Celou dobu kontroloval činnost monitoru (dle mého názoru to bylo jediné, na co se mohl dívat, aniž by tak netrpěl se mnou) a podporoval mě. Držel mě za ruku a asi jsem mu ji pěkně rozdrtila při těch neustálých kontrakcích.

Ze začátku mi přišlo, že Epidural vůbec nezabral, pak ale najel tak moc, že jsem vlastně skoro nevěděla, kdy mám tlačit a následně to byl pro mě docela problém. Paní doktorka k nám vždy přišla a říkala mi, že jsem moc šikovná a že už při kontrakcích můžu tlačit, a pak zase odešla. To mě docela rozhodilo, protože když přišla kontrakce a měla jsem tlačit, nikdo tam nebyl a já jsem se vůbec necítila na to, že bych měla tlačit… Přece co když malý už vyjde ven a nikdo tam nebude?

Byla jsem z toho hrozně nervózní a pořád jsem se Lukáše ptala, jestli už někdo přijde, aby chytal dítě.

Teď zpětně vím, že lékaři moc dobře vědí, že tam ještě s námi nemusí být, protože hlavička je ještě hodně nahoře. Já to ale pocitově vnímala úplně jinak. Často tam někdo chodil a říkal, že to jde skvěle, mě to ale přišlo jako věčnost a postupem času jsem se začala strašně bát, že mi to nepůjde, zkomplikuje se to a budu muset jít na Císařský řez. Do toho k nám přišla paní doktorka s tím, že teď už mě bude rodit nový pan doktor, protože ona musí odběhnout k akutnímu Císaři. To mi moc nepřidalo.

Po nějakém čase přišel pan doktor, přinesl takové obrovské světlo, namířil ho na mě a v tu chvíli jsem věděla, že jde do tuhého.

Vybavuji si, jak mi jen říkali, abych při tlačení nevydechovala, protože to prý vůbec netlačím. Mně to ale vůbec nešlo a asi i tím Epiduralem to bylo opravdu těžší. Bylo to úplně něco jiného než s Aniballem…

Tuto poslední fázi už si pamatuji jako z nějakého snu, moje vědomí se přeneslo někam hodně nahoru a dívalo se na to zdálky.

Bolest byla neskutečná (ano, i přes Epidural) a nejhorší na tom bylo, když doktor začal křičet, že teď už ho musíme dostat okamžitě ven. Opět použiju slovo ZÁZRAK. To, jak se mi ulevilo, když byl malý venku, je nepopsatelný pocit. Najednou jsem slyšela, jak tam pláče nějaké miminko a to miminko mi přiložili na tělo.  Já začala totálně brečet a neustále opakovat “Pane bože!” a “Ježismarja!” Byl to strašně zvláštní pocit ho mít najednou venku, mimo své tělo.

Následovalo přestřihnutí pupeční šňůry, porození placenty a další věci, které už byly pouhé drobnosti. Celý můj porod (počítám tu dobu kdy jsme přijeli do porodnice až do narození miminka) trval cca 4,5 hodiny, ale pocitově mi to přišlo jako věčnost. Edwínek měl téměř 4 kg.

Potom všem nás tam s Lukášem a malým Edwínkem nechali 2 hodiny o samotě. Povídali jsme si naše dojmy z toho všeho, bylo to krásné. Potom už jel Lukáš domů a mě začalo šestinedělí – 3 noci v porodnici, ale o tom vám povím zase příště.

S láskou Simi