Tato otázka mě občas napadá, protože já i Lukáš máme psy moc rádi a vždy když nějakého vidíme, tak na sebe mrkneme a navzájem se navádíme – ber ho! Chtěli bychom nějakou menší rasu, ideálně mopsíka nebo čivavu kříženou s nějakým vořechem (existuje to vůbec?!) – zkrátka čím “ošklivější” a srandovnější, tím lepší.

Jaký pán, takový pes – znáte to 🙂

Lukáš i já už jsme každý nějakého psa měli, ale bylo to ještě předtím než jsme se poznali. Nevím jestli si ještě někdo z vás pamatuje mojí Áju z videí. Našla jsem ještě jedno ve kterém je, sice to video je příšerný trapas, ale můžete se na něj podívat tady. Ája byla foxteriérka a vypadala jako Dášenka. Byl to pes mého bývalého přítele a ačkoliv jsem s ní ze začátku hodně bojovala, nakonec jsme se skamarádily a bylo to takové moje mimčo. Počáteční boje byly ale náročné. Ája byla starší fena a byla zvyklá, že má svého páníčka jenom pro sebe. Najednou přišel někdo, kdo jí ho ukradl a nařizoval jí, jak se má chovat. Byla hodně tvrdohlavá, bojovná, dělala naschvály a vůbec neposlouchala. Kolikrát se mi stalo že se mi vyškubla z obojku na obrovské louce a já za ní běžela kilometr než jsem jí chytila. Hrůza. Dalším problémem bylo že jsme často potkávali volně puštěné psy. Já jsem měla Áju vždy na vodítku, ale jakmile se nějaký pes přiblížil, ona začala bezdůvodně útočit a dopadalo to tak, že jsem ty psy musela násilím od sebe odtrhávat. V naprosté histerii. Když si na to vzpomenu, je mi vždy zle. Vím že to bylo povahou Áji a špatnou výchovou, ale tyto negativní emoce ve mě stále setrvávají a vždy když vidím volně puštěného psa, vzpomenu si na tyto boje.

Musím se přiznat že i když jsem teď už bez problematické Áji, stejně nemám ráda když jsou velcí psi puštěný na volno a ještě ke všemu bez košíku. V tuto chvíli už na to zas pohlížím jinak. Za chvíli se mnou bude chodit malé dítě a co když se ten pes na něj vrhne. Kolikrát se na mě vyřítí v parku pes a páníček nikde. Když se pak páníček (většinou panička) objeví a volá na psa, pes neposlouchá a dělá si co chce.

Dle mého názoru by psi neměli být bez vodítka a když už, tak minimálně s košíkem.

Dalším důvodem proč se pořizování psa stále bráníme je svoboda. Když máte psa, je to jako kotva u nohy. Z práce utíkáte rychle domů aby se mohl vyčůrat, nemůžete se jen tak někde spontánně zdržet a vše podřizujete vašemu mazlíčkovi. Možná si teď řeknete že je to stejné jako s dítětem, ale díte se neustále vyvíjí. Za pár let si samo dojde na záchod a samo se nají. Časem se již pohlídá a dokonce vám bude tvrdit, že vás vůbec nepotřebuje. V tom vidím největší rozdíl mezi psy a dětmi. Děti se neustále vyvíjí, ale psi na vás budou vždy závislí. To je asi nejzásadnější důvod, proč pořizování psa stále odkládáme. Samozřejmě že je to obrovská radost když má člověk psa; pes vás jako jediný přivítá s nadšením a dokáže vás každý den rozesmát, ale na druhou stranu je to také obrovská starost. To nemluvím ani o neustálých nemocech a operacích.

Myslím si že můžu mluvit i za Lukáše, že v tuto chvíli si psa pořizovat nebudeme. Rozhodně to ale není vyloučené do budoucna a třeba se nám ta jedna velká radost a starost někdy splní.

Jak to máte vy? Máte psa, nemáte, chcete? Převažují u vás pozitiva či negativa? S láskou Simi

P.S.: Tohle je Žofka, kterou jsme jenom hlídali.