Edwí byl velký závislák na dudlíčku. Měl ho od narození a vypadalo to, že ho bude mít až do 18 let! To stejné jsem si myslela o kojení, ale naštěstí se odstavil úplně v pohodě. To už jsem vám kdysi psala v tomto článku, tak můžete dohledat.

Než vám povím, jak jsme se “zbavili” dudlíčku, rozepíšu se tu ještě o našich začátcích. Edwí dostal dudlíček hned druhý den po narození – první noc byla tak šílená (Edwí to celé proplakal), že mi zdravotní sestřička doporučila, abych mu dala dudlík. Přiznám se, že jsem z dudlíku měla obavy. Ještě před porodem jsem četla, že dudlík kazí kojení, a tak jsem se toho bála. Nám osobně ale dudlík kojení nekazil a naopak mi přišlo, že v některých momentech nám dudlík i při kojení pomáhal (Edwí se jeden čas nechtěl přisát k prsu, tak jsem mu nejdříve dala dudlíček a jakmile začal sát, vyměnila jsem dudlík za prso a krásně se nakojil). Ale o mých tipech, jak lépe kojit, jsem vám už kdysi psala zde.

Dudlíček byl Edwínkův věrný kamarád při spánku a zároveň i během dne. Edwí má často plačící scény a právě dudlík byl to jediné, co ho dokázalo utěšit. Bohužel se ale dudlík nedoporučuje po 2. roku dítěte.  Může se vytvořit ortodonický problém a ve vážnějších případech pak dítě musí jít i na operaci. Nemluvě o tom, že dudlík tlačí na jazyk a brání tak rozvoji řeči. Oba problémy jsem u Edwínka pozorovala. Chrup začínal být do O – horní a dolní zuby měly mezi sebou mezeru vytvořenou dudlíkem a zároveň Edwí nemluví. Tedy mluví, ale svou řečí (navštívili jsme logopedii a tam nám potvrdili, že dudlík vývoj řeči opravdu zpomaluje).

Věděla jsem, že se dudlíku musíme zbavit. Začala jsem nechávat dudlíček jen na noc. Pár týdnů to procházelo a vypadalo to, že jsme na dobré cestě. Edwí přes den dudlík nevyžadoval a dostal ho jen v situaci, kdy hodně plakal a potřeboval se utěšit. Dokonce mi ho dokázal i odevzdat, když jsem mu řekla. Pak se to ale ze dne na den změnilo. Byli jsme venku na procházce – tak jako vždycky. Dudlík jsem s sebou už neměla, protože jsem byla zvyklá, že ho Edwí venku nemá. Jenomže Edwí se v polovině procházky “kousnul” a začal dudlík urputně vyžadovat. Vždy když chtěl dudlíček, říkal pořád dokola “ťo ťo ťo”. A to se teď stupňovalo tak moc, že to přecházelo do hysterického pláče. Pořád dokola jsem mu opakovala, že dudlíček nemám, že je doma. Dokonce jsem mu ukázala celý baťoh, aby viděl, že dudlík opravdu není. To ho ale neuklidnilo a už ječel na celé kolo. Byli jsme uprostřed procházky, takže celou cestu nazpět domů prořval. Uklidnil se až doma, když dostal dudlík.

Od té doby nám začalo období, kdy dudlík vyžadoval téměř nonstop (v noci i ve dne). Bylo to opravdu vysilující. Edwí si vzal dudlík, já nebo Lukáš jsme mu ho hned vyndali. A takhle pořád dokola… Vypozorovala jsem, že když jsem mu ho vzala já, ihned ho vyžadoval zpět. Když mu ho vzal Lukáš, bylo to více v klidu a třeba ho už pak ani nechtěl. Také bylo zajímavé, že když jsem byla s Edwínkem sama, vyžadoval dudlík. Jakmile s ním byl ale manžel, nepotřeboval ho… U mě ho chtěl často i venku. Zrovna nedávno ho musel mít celou dobu i na hřišti. Byl tam nejstarší dítě a jediný s dudlíkem. Ano, bylo mi už trochu trapně… ale co jsem s tím zmohla? Jakmile jsem mu ho vzala, Edwínkovi se zhroutil svět a vše se točilo jen kolem dudlíku a jeho navrácení. Dokázal být opravdu vytrvalý a nešel zabavit ničím jiným. Jediné, co docela fungovalo, bylo jídlo. Když ale dojedl, chtěl zas dudlík zpět. Uff, teď zpětně jak si to vybavuji, bylo to opravdu vysilující. Občas šel někdo naproti nám a neodpustil si poznámku: “No takhle velký a ještě pořád dudlík?” Já nevím, ale nepřišlo mi to moc slušné. Já také nechodím kolem lidí a nekomentuji nahlas jejich zlozvyky… Navíc tito lidé nevědí… nevědí, čím si zrovna procházíte a že je to těžší, než vypadá.

Čím víc se stupňovala jeho závislost (a jeho “absťáky”, když dudlíček neměl), tím více jsem byla utvrzená v tom, že mu ho musíme vzít. Jenže jsem to nechtěla dělat drastické a brát mu dudlík ze dne na den. Myslím, že by z toho byl vyřízený a já také. Navíc mu teď rostou poslední stoličky a je to pro něj těžké. Vidím na něm, že ho to bolí, a tak jsem mu to nechtěla ještě zhoršovat.

Poslední “kapka” byl ale post od @dentist_for_small  , která psala o nežádoucích dopadech dudlíku. Nechala jsem tedy jen 2 dudlíky a jednomu z nich jsem ustřihla špičku (ten druhý byl v záloze, kdyby Edwí dostal záchvat, že chce normální dudlíček). Jakmile chtěl Edwí dudlík, dala jsem mu ten ustřihnutý. Nevadilo mu to a prvních pár dní ho měl jako klasický. Je ale pravda, že ho už hodně omezil, tedy měl ho už jen večer na usínání a nad ránem. Vždy ale jen chvilku a pak mu hned vypadl z pusinky. Po asi 3 dnech ho dostal zas jen na usínání a už si ho nedal do pusy, ale do ustřihnuté špičky si strčil prst. Začal se tomu smát a nechal si ho na prstu a takhle s ním i usnul. Takhle to bylo i další 3 večery – přes den už dudlík vůbec neměl (občas si na něj vzpomněl, ale já zakroutila hlavou že ne a on to akceptoval). Včera přišel trošku zlom. Šla jsem ho uspat ve 20 hod – tak jako obvykle. Jenomže neusnul. Skákal tam, dělal blbosti a po 40 minutách jsem to vzdala (teď v poslední době už usnul vždy během 5-10 minut). A jen dodám, že přes den už Edwí nespí a pak chodím uspávat ve 20 hodin. Včera ale neusnul a tak jsem ho nechala. Když jsem ho šla uspávat znovu ve 22 hod, opět to byl boj. Dokonce si dal i ustřihnutý dudlík zas do pusy. Bylo vidět, že ho bolí zuby a chudák neví, co s tím. Dudlík jsem mu pak teda vyndala a usnul zas s tím, že ho měl na prstu. Jinak ještě děláme to, že mu říkám, že dudlíček je pro miminko (panenku). On mu pak dudlíček dává a má z toho radost. Včera to usínání bylo špatné a usnul až ve 23:30 hod! Dnes se probudil okolo 8:30. Přes den nespal, tak jsem ho šla zas ve 20 hod uspat, ale opět bez úspěchu. Skákal tam, dělal blbosti, takže jsem to zas vzdala. Uspala jsem ho až ve 23 hod! A to celý den nespal. Nechápu, kde bere tu energii…

Těžko říct, jestli se mu teď hůř usíná kvůli zubům, nebo kvůli chybějícímu dudlíku. Já jen doufám, že se to časem srovná, protože aby nespal přes den a usínal téměř o půlnoci mi přijde šílený! A jestli jsme se dudlíčku zbavili na dobro? To ukáže jen čas… Už i tohle je pro nás velký pokrok a jsem ráda, že to šlo takhle hladce a dospěl k tomu vlastně sám, aniž by o svůj dudlíček přišel.

Jak jste se dudlíčku zbavili vy? Klidně napište do komentáře vaše tipy, ať se ostatní maminky inspirují. Ustřihnutá špička totiž nemusí fungovat na každé dítě.

Update:

Jsou asi 3 týdny poté, co měl Edwí dudlíček naposledy a můžu tedy potvrdit, že jsme se ho zbavili nadobro. Jsem opravdu ráda, protože to považuji za velký úspěch. A zde přikládám fotku Edwínkova skusu, jak krásně se mu zuby spravily po 3 týdnech bez dudlíku. Horní zuby jdou přes spodní a tak by to mělo být. Žádná mezera po dudlíku.