V čem jsem strašná (matka)

Myslím, že je důležité si uvědomit, že člověk není perfektní (ani jako máma). Každý máme svoje chyby a když si je přiznáte, tím spíše se s nimi naučíte pracovat – buď se je pokusíte změnit, nebo je akceptujete a naučíte se s nimi žít. Pokud možno tak, aby neobtěžovaly ani ostatní…
Tohle téma mě napadlo v hlavě při vysávání. Strašně moc se mi nechtělo vysávat a říkala jsem si, jak jsem vlastně děsná (žena, matka, … no vyberte si :D). A už mi do hlavy začaly proudit myšlenky, v čem všem jsem vlastně strašná… 🙂

1) Nic nevyrábím, raději si to jdu koupit

Ačkoliv se mi strašně líbí, když někdo něco vyrábí (tzv. DIY), já na to zkrátka nejsem. Obdivuji všechny, kdo si ve svých chvilkách volna něco kutí, ale podlě mě to v sobě buď máme nebo ne. A já to tam nemám a už jsem se to naučila akceptovat. Je to krásný, je to super, ale já to dělat nebudu!:)

2) Nezapisuji si první prdy, kroky, ani hlášky svého syna

Na trhu existuje mnoho různých knížek, které mapují cestu vašeho miminka (nebo si můžete nějakou knížku vyrobit, že!) Do knížky si píšete, kdy vaše dítě řeklo první slovo, kdy udělalo první bobeček do nočníku, nebo dokonce můžete přilepit pramínek vlasů miminka 😀 Ačkoliv některé věci už mi přijdou trošku zvláštní, chápu, že to je krásná vzpomínka a třeba takový “hláškovník” může být super věc na pobavení při deštivých večerech. Já mám doma asi dvě tyto knížky, které jsem dostala. Do té první jsem si nalepila fotky ultrazvuku, dokonce jsem si tam zapsala i datum a čas porodu, váhu miminka a další, ale od té doby jsem ji už neotevřela! 😀 Nebudu lhát, že na to nemám čas. Tohle je zkrátka otázkou priorit a já na tohle asi moc nejsem.

3) Fotoalba, obrazy a fotoknihy dělám jen tehdy, když mě k tomu “donutí” spolupráce

Díky Bohu za to, že mě občas osloví nějaká firma, jestli si u nich chci nechat udělat fotoknížku nebo fotoobraz na zeď. Tyhle věci se mi moc líbí a má to pro mě význam (více než “hláškovník”, protože fotky jsou zkrátka fotky), ale opět se k tomu v normálním životním shonu nedokážu “dokopat”. Představa, že si k tomu musím sednout, vybrat fotky, které tam chci dát a pak složitě vytvořit v nějakém programu fotoknihu, je pro mě děsivá. Naštěstí existují už weby, které mají poměrně snadný program a fotokniha se dá lehce vytvořit, že jsem to zvládla i já. Naposledy jsem vám to ukazovala na Instagramu. A vzhledem k tomu, že to u vás mělo úspěch, spolupráci mi nabídli znovu. V průběhu listopadu vám budu dávat zas slevový kupón a doporučení, kde si to můžete udělat (i třeba jako dárek), tak pokud vás to zajímá, můžete to pak využít. Tady o tom psát nebudu, jelikož nechci, aby tohle byl reklamní článek. Jen jsem chtěla napsat, že pokud to máte stejně, věřte, že nejste sami…

4) První rok a půl byly hračky všude

Když Edwínek začal objevovat hračky (a vlastně všechno v bytě), neměla jsem sílu pořád chodit a sbírat po něm rozkramařené věci. Žili jsme v neustálém bordelu, kde byly hračky po celém bytě. Teď se mi v hlavě ale něco přepnulo a snažím se vždy hračky (a všechno ostatní) ihned uklidnit. Musím se k tomu sice hodně přemáhat, ale ta představa bordelu je pro mě horší, než jít a uklidit to. Do té doby to byl ale nepořádek (a ještě i teď občas je!)

5) Nesnáším prodávání svých starých věcí

Strašně moc mi vadí domlouvání převzetí, natož balení a posílání přes poštu. Raději jdu a vyhodím to v zápalu uklízení – na mojí obranu vím, že popelnice nám chodí vybírat bezdomovci a co člověk jeden den vyhodí /opře k popelnici, druhý den ráno to tam už není. Takže alespoň to poslouží někomu dalšímu, ale uvědomuji si, že to není ideální řešení. S tím souvisí i pocit, že žijeme v naprostém bordelu a prostředí skříní plných věcí, které nepotřebujeme. Vždy jednou za pár měsíců se naštvu a jdu vyházet půlku bytu (dětské věci vozíme do dětského domova). Každopádně nechápu, že za pár měsíců jsou ty skříně zase plný (krámů) a začínám naštvaně znovu.

6) V našem bytě nemá nic “svoje místo”

Další věc je, že spousta věcí v našem bytě nemá “svoje místo”. Pořád vše přesouvám a hledám, kde by bylo to jejich “správné” místo. Díky tomu náš byt působí hrozně neorganizovaně a když pak vidím ty Insta fotky všech ostatních bytů a domů, jdu se zabít 😂

7) Nechci být “jen” mámou

Být mámou je to nejlepší, co mě v životě potkalo, ale zároveň to nejtěžší. Abych mohla být dobrou mámou, potřebuji mimo mateřství dělat ještě i něco jiného. Nechci myslet jen na přebalování plenek, co udělat k jídlu a s jakými hračkami si budeme hrát. Některé mámy se v tomto poslání našly a užívají si to všechen jejich volný čas a je to tak v pořádku. Já to tak ale nemám. Potřebuji se i nějak kreativně rozvíjet, proto mám svůj blog a svojí práci, kterou miluji. Dělám to, co mě baví v každých volných chvilkách a jsem vděčná, že to jde skloubit s mateřstvím. Spoustu maminek začne podnikat právě na mateřské, protože to je ideální doba na to dělat, co vás baví. Mámy se naučí efektivně využívat každou volnou minutu, kdy dítě spí a zázraky se začnou dít! Pokud máte v hlavě něco, co byste rády dělaly, jděte si za tím! Teď je ten nejlepší čas na to to vyzkoušet a vybudovat něco, co vás v budoucnu bude třeba i živit.

8) Odcházím do “online” světa

Další bod je hodně upřímný a možná budu později litovat, že jsem ho napsala, ale ať se trochu prolomí tohle tabu. Když má Edwí “svoje období”, plné vzteku, brečení, kňourání a já nevím čeho všeho, už dál prostě nemůžu. Místo toho, abych se rozčilovala a říkala mu po sto padesáté, že něco nesmí , přepnu se do online světa a jsem na telefonu. Vím, že to je špatně, že bych měla být plně přítomna s Edwínkem a řešit jeho strasti, ale když už to prostě nedávám, jdu na chvíli na telefon. Odvedu tak svoje myšlenky někam jinam. Teď samozřejmě nechci, aby to vyznělo, že se mu nevěnuji. Myslím, že každá máma dělá, co může a když už by nejraději práskla dveřmi a nechala dítě samotné, tak to prostě neudělá a jde na chvíli navštívit online svět. Já to tak mám a vzhledem k tomu, kolik maminek sleduje moje Stories ve vteřině, kdy je přidám, nejsem jediná.. Takže než mě začnete soudit, uvědomte si, že to možná děláte taky, aniž byste si to přiznaly. Já to teď jen otevřeně napsala. Navíc když si to člověk přizná, může se to snažit změnit, než když vůbec netuší, že to vlastně dělá. Každý máme nějaký způsob, jak se z toho všeho nezbláznit a tohle je ten můj.
Netvrdím, že je to správné, ale kdo je bez viny, ať hodí kamenem. A také je ještě důležité rozlišovat, kdy si to člověk “může dovolit”. Když jsme doma a Edwí dělá něco, co nesmí, ale vím, že si tím neublíží, někdy ho prostě nechám. Když by si tím ale mohl ublížit, samozřejmě musím mít oči na šťopkách a nejdu na telefon. S dítětem člověk nikdy neví, co se může stát a nerada bych si pak vyčítala, že jsem měla telefon v ruce… To jen na vysvětlenou, že jsou situace, kdy ten telefon “nevadí” a situace, kdy to opravdu nejde.

Uff, a je to venku! Určitě toho je více, ale to bych mohla psát do nekonečna 😀

V čem z těchto bodů jste se našly vy?:) A v čem dalším jste hrozné matky zase vy? Napište mi do komentáře. Budu moc ráda, když se vám bude chtít tento článek i třeba sdílet na Instagramu, protože vzájemné podpory není nikdy dost. A mě moc potěší, že v tom nejsem sama a že se v tom také někdo našel a třeba to i někomu pomohlo 💪🏻😀

S láskou, Simi

14 Comments Add yours

  1. Myslím, že je uzasny nebát se to v dnešní době “dokonalých´ matek přiznat 🙂 Sama mám 15 m syna a řeším to občas podobně. Nemáte ale někdy vyčítky svědomí? Já totiz jo. A to jsem pak rozpolcená vejpůl. Moje logické já si to odůvodnit umí, ale je těžké nechat být myšlenku “on je vlastně chudák, že nemá 11110000% pozornost”. Umíte tenhle hlásek vypnout? Jak?

  2. Jojo souhlas,skoda ze uz ji je tak málo…..

  3. Simča says:

    Ahooj Simo
    Myslim, že se každa matka v tomto článku našla a oddechla si, že je to vlastne normálni co se děje kolem ní, protože není sama.
    I já matka dvou uřáděnych děti kteří daji dost zabrat se občas koukám z okna zamnou uknourany, protivny dvě děti a já zaviram oci a vracím se zpet do let kdy jsem deti nemela a užívala si svobody, spala do poledna a se slzou v oku oči zas otviram nádech výdech… a pak si plesknu co mne to napadá…. ano byt matkou je zatraceně těžké a navic byt dobrou matkou.. je jeste těžší… ale vim ze jednou budu hledat ty moje male deti co zamnou lezli až na záchod, pusinkovali mne.. vzdy si řeknu.. malinký budou jen chvili musim si to užit…. zachvili mne utečou do světa a ja budu jen vzpomínat a slzu v oku budu mit zase..

  4. Vlasta says:

    Rekneme si pravdu – uklizim jen, kdyz ma prijit navsteva. Jinak jsou hracky pres den vsude nebo na jedne hromade. Pokud prijdete neohlasene najdete otevreny zachod- maly se uci na zachod a je to jednodussi nechat otevrene. Vsude vsechno, nadobi kdekoliv – bavi ho si snim hrat a ja po nem nebudu stekat at ho uklidi ,kdyz vim ze je porad v hracim kolecku. A podobne dalsi veci..
    Pak jsem strasne nadsene chtela delat knizky – fotky v mobilu, napady co napsat v hlave – skutek utek no.🤷🏿‍♀️
    Take obcas vypinam pres mobil, ale v ramci rozumu. Pokud mi bude lozit po okne tak Ho samozrejme odlozim. Pokud si hraje klidne, tak serfuju
    Mam zdrave spokojene deti. Posunula jsem hranice. Usinam stastna i kdyz nemam pomyte nadobi nebo hrnce na gauci

  5. Anonymous says:

    Pěkně sepsané a vlastně docela povzbudivé, že v tom člověk není sám. Třeba bod č.2 mě vážně potěšil, už jsem si říkala, ze jsem asi fakt divná, když si tohle všechno nepíšu 🙂 Já se jako strašná máma vidím hlavně v tom, že nevařím a ani moc neuklízím, říkám si, že dceři dávám fakt hroznej vzor, ale zároveň se nedokážu dokopat k nějaké změně 😦

  6. Anonymous says:

    Bože jak já ti (vám ) rozumím ! Mám syna 15 měsíců a musím říct, ze jsem se našla opravdu ve všech bodech . Je tak strašně uklidňující vědět, ze v tom nejsem sama … Dekuju Simi za blog i IG, díky lidem jako jsi ty mají ty sociální sítě vyznam, konečne skvělá, inspirativní a hlavně normální máma ! Pokracuj v tom co děláš , jsi vážně úžasná !

  7. Veronika says:

    Krasne napsane a teda nevim, jak ostatni, ale myslela jsem si, ze takhle to chodi vsude. Svet socialnich siti je jen pozlatkova lez, nikdo neni tak dokonaly, jak se prezentuje na sitich, takze jsem si ani nikdy nerikala, ze to nekdo dela lip. Obcas si rikam, zda se synovi venuju skutecne naplno, podivam se na nej a vim, ze delam vse, pri cem je nam obema dobre. Kazda delame, co muzeme dle vlastnich hodnot. Na internetu jsem taky pres den, kdy tu kolem lita, ale kdyz vidim, ze chce travit cas se mnou, jde telefon bokem. A uklid je masakr, ale hracky vzdy vecer uklizim,ackoli posledni dobou jsou hracky netknute a vsude se povaluje vse ostatni, coz taky aspon vecer vzdy uklidim. Ale hezky napsane a je skvele, ze to napises takhle uprimne 🙂

  8. Adel says:

    Děkuji moc za ten článek. S bodem číslo 8 mám taky problém. Jsem ráda, že v tom nejsem sama. Cítim se lépe.

  9. Nikola says:

    Panebože! Vážně mi je hned lip. Strašně se mi líbí, ze jsi vyrovnaná a tak to prostě je. Nejsem dokonalá. Ani ja nejsem a snažím se to přijmout. Fakt, jako bych to psala já. Ovšem ne tak hezky a rozhodně ne tak vtipně. Nad bodem 6 jsem si vzbudila dítě 😂👌. Moc díky za ten článek. Nedokonalé matky, buďme na sebe pyšné a nesme to hrdě ❤🙌

  10. Deni says:

    Ja jsem se tedy nasla uplne ve vsem. Az na to, ze bych sice chtela byt neco vic nez mama (bod 7), ale i pres vsechen ten rev a bordel se mi to vlastne libi a mam pocit, ze odchodem od maleho se o neco “okradu”.
    ❤️ Hlavu vzhuru ❤️

  11. Anonymous says:

    Díky za bod 4 a 6 už jsem si začínala myslet, ze jen proste chodím a uklizim a stále mám bordel – všude hračky! Díky za to… 🙏

  12. Anonymous says:

    Obdivuji upřímnost!

  13. Máája says:

    Simi, mám to to samé, malá má skoro rok a půl, sice nemá záchvaty breku , ale občas se stane když jsou zuby že se vzteká a ne zrovna málo kvůli naprostým blbostem, taky mi rovnou tolikrát nervy a nechal ji tak ať prostě řve sednu si a dělám že si ji nevšímam , přestane a je klid. Dnešní online svět postihne snad 70% lidí, řekněme si kdo v dnešní době nezná online svět , tolik věcí se tam dozví a zjistí a potřebuje to . Určitě budou matky co tě za to ukamenujou že si vezmeš telefon místo toho aby jsi utěšila Edwího, ale jsou určitě i mámy které to budou mít stejně jako ty 🙂 třeba já 🙂 nevím jestli tohle celé bude do sebe zapadat ale snad to pochopíš 😊

  14. Lucka says:

    Ahoj Simčo, mám to dost podobně. Jedu nonstop od rána, malá teď přestala po obědě spát, večer usíná stále kolem půl 10 až 10. Tatínek z práce chodí pozdě večer, a rodinu v Praze nemám. Nejsou to výmluvy je to fakt, že vlastně za celý den není kdy vypnout. A tak když si malá hraje, tak si prostě sednu k mobilu, nebo vezmu knížku. Už se nesnažím být dokonalá matka co neustále své dítě zabavuje, a má doma naklizeno. Ne, prostě pár minut přes den si pro sebe ukradnu. Cítím se pak mnohem lépe.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s