Myslím, že je důležité si uvědomit, že člověk není perfektní (ani jako máma). Každý máme svoje chyby a když si je přiznáte, tím spíše se s nimi naučíte pracovat – buď se je pokusíte změnit, nebo je akceptujete a naučíte se s nimi žít. Pokud možno tak, aby neobtěžovaly ani ostatní…
Tohle téma mě napadlo v hlavě při vysávání. Strašně moc se mi nechtělo vysávat a říkala jsem si, jak jsem vlastně děsná (žena, matka, … no vyberte si :D). A už mi do hlavy začaly proudit myšlenky, v čem všem jsem vlastně strašná… 🙂

1) Nic nevyrábím, raději si to jdu koupit

Ačkoliv se mi strašně líbí, když někdo něco vyrábí (tzv. DIY), já na to zkrátka nejsem. Obdivuji všechny, kdo si ve svých chvilkách volna něco kutí, ale podlě mě to v sobě buď máme nebo ne. A já to tam nemám a už jsem se to naučila akceptovat. Je to krásný, je to super, ale já to dělat nebudu!:)

2) Nezapisuji si první prdy, kroky, ani hlášky svého syna

Na trhu existuje mnoho různých knížek, které mapují cestu vašeho miminka (nebo si můžete nějakou knížku vyrobit, že!) Do knížky si píšete, kdy vaše dítě řeklo první slovo, kdy udělalo první bobeček do nočníku, nebo dokonce můžete přilepit pramínek vlasů miminka 😀 Ačkoliv některé věci už mi přijdou trošku zvláštní, chápu, že to je krásná vzpomínka a třeba takový “hláškovník” může být super věc na pobavení při deštivých večerech. Já mám doma asi dvě tyto knížky, které jsem dostala. Do té první jsem si nalepila fotky ultrazvuku, dokonce jsem si tam zapsala i datum a čas porodu, váhu miminka a další, ale od té doby jsem ji už neotevřela! 😀 Nebudu lhát, že na to nemám čas. Tohle je zkrátka otázkou priorit a já na tohle asi moc nejsem.

3) Fotoalba, obrazy a fotoknihy dělám jen tehdy, když mě k tomu “donutí” spolupráce

Díky Bohu za to, že mě občas osloví nějaká firma, jestli si u nich chci nechat udělat fotoknížku nebo fotoobraz na zeď. Tyhle věci se mi moc líbí a má to pro mě význam (více než “hláškovník”, protože fotky jsou zkrátka fotky), ale opět se k tomu v normálním životním shonu nedokážu “dokopat”. Představa, že si k tomu musím sednout, vybrat fotky, které tam chci dát a pak složitě vytvořit v nějakém programu fotoknihu, je pro mě děsivá. Naštěstí existují už weby, které mají poměrně snadný program a fotokniha se dá lehce vytvořit, že jsem to zvládla i já. Naposledy jsem vám to ukazovala na Instagramu. A vzhledem k tomu, že to u vás mělo úspěch, spolupráci mi nabídli znovu. V průběhu listopadu vám budu dávat zas slevový kupón a doporučení, kde si to můžete udělat (i třeba jako dárek), tak pokud vás to zajímá, můžete to pak využít. Tady o tom psát nebudu, jelikož nechci, aby tohle byl reklamní článek. Jen jsem chtěla napsat, že pokud to máte stejně, věřte, že nejste sami…

4) První rok a půl byly hračky všude

Když Edwínek začal objevovat hračky (a vlastně všechno v bytě), neměla jsem sílu pořád chodit a sbírat po něm rozkramařené věci. Žili jsme v neustálém bordelu, kde byly hračky po celém bytě. Teď se mi v hlavě ale něco přepnulo a snažím se vždy hračky (a všechno ostatní) ihned uklidnit. Musím se k tomu sice hodně přemáhat, ale ta představa bordelu je pro mě horší, než jít a uklidit to. Do té doby to byl ale nepořádek (a ještě i teď občas je!)

5) Nesnáším prodávání svých starých věcí

Strašně moc mi vadí domlouvání převzetí, natož balení a posílání přes poštu. Raději jdu a vyhodím to v zápalu uklízení – na mojí obranu vím, že popelnice nám chodí vybírat bezdomovci a co člověk jeden den vyhodí /opře k popelnici, druhý den ráno to tam už není. Takže alespoň to poslouží někomu dalšímu, ale uvědomuji si, že to není ideální řešení. S tím souvisí i pocit, že žijeme v naprostém bordelu a prostředí skříní plných věcí, které nepotřebujeme. Vždy jednou za pár měsíců se naštvu a jdu vyházet půlku bytu (dětské věci vozíme do dětského domova). Každopádně nechápu, že za pár měsíců jsou ty skříně zase plný (krámů) a začínám naštvaně znovu.

6) V našem bytě nemá nic “svoje místo”

Další věc je, že spousta věcí v našem bytě nemá “svoje místo”. Pořád vše přesouvám a hledám, kde by bylo to jejich “správné” místo. Díky tomu náš byt působí hrozně neorganizovaně a když pak vidím ty Insta fotky všech ostatních bytů a domů, jdu se zabít 😂

7) Nechci být “jen” mámou

Být mámou je to nejlepší, co mě v životě potkalo, ale zároveň to nejtěžší. Abych mohla být dobrou mámou, potřebuji mimo mateřství dělat ještě i něco jiného. Nechci myslet jen na přebalování plenek, co udělat k jídlu a s jakými hračkami si budeme hrát. Některé mámy se v tomto poslání našly a užívají si to všechen jejich volný čas a je to tak v pořádku. Já to tak ale nemám. Potřebuji se i nějak kreativně rozvíjet, proto mám svůj blog a svojí práci, kterou miluji. Dělám to, co mě baví v každých volných chvilkách a jsem vděčná, že to jde skloubit s mateřstvím. Spoustu maminek začne podnikat právě na mateřské, protože to je ideální doba na to dělat, co vás baví. Mámy se naučí efektivně využívat každou volnou minutu, kdy dítě spí a zázraky se začnou dít! Pokud máte v hlavě něco, co byste rády dělaly, jděte si za tím! Teď je ten nejlepší čas na to to vyzkoušet a vybudovat něco, co vás v budoucnu bude třeba i živit.

8) Odcházím do “online” světa

Další bod je hodně upřímný a možná budu později litovat, že jsem ho napsala, ale ať se trochu prolomí tohle tabu. Když má Edwí “svoje období”, plné vzteku, brečení, kňourání a já nevím čeho všeho, už dál prostě nemůžu. Místo toho, abych se rozčilovala a říkala mu po sto padesáté, že něco nesmí , přepnu se do online světa a jsem na telefonu. Vím, že to je špatně, že bych měla být plně přítomna s Edwínkem a řešit jeho strasti, ale když už to prostě nedávám, jdu na chvíli na telefon. Odvedu tak svoje myšlenky někam jinam. Teď samozřejmě nechci, aby to vyznělo, že se mu nevěnuji. Myslím, že každá máma dělá, co může a když už by nejraději práskla dveřmi a nechala dítě samotné, tak to prostě neudělá a jde na chvíli navštívit online svět. Já to tak mám a vzhledem k tomu, kolik maminek sleduje moje Stories ve vteřině, kdy je přidám, nejsem jediná.. Takže než mě začnete soudit, uvědomte si, že to možná děláte taky, aniž byste si to přiznaly. Já to teď jen otevřeně napsala. Navíc když si to člověk přizná, může se to snažit změnit, než když vůbec netuší, že to vlastně dělá. Každý máme nějaký způsob, jak se z toho všeho nezbláznit a tohle je ten můj.
Netvrdím, že je to správné, ale kdo je bez viny, ať hodí kamenem. A také je ještě důležité rozlišovat, kdy si to člověk “může dovolit”. Když jsme doma a Edwí dělá něco, co nesmí, ale vím, že si tím neublíží, někdy ho prostě nechám. Když by si tím ale mohl ublížit, samozřejmě musím mít oči na šťopkách a nejdu na telefon. S dítětem člověk nikdy neví, co se může stát a nerada bych si pak vyčítala, že jsem měla telefon v ruce… To jen na vysvětlenou, že jsou situace, kdy ten telefon “nevadí” a situace, kdy to opravdu nejde.

Uff, a je to venku! Určitě toho je více, ale to bych mohla psát do nekonečna 😀

V čem z těchto bodů jste se našly vy?:) A v čem dalším jste hrozné matky zase vy? Napište mi do komentáře. Budu moc ráda, když se vám bude chtít tento článek i třeba sdílet na Instagramu, protože vzájemné podpory není nikdy dost. A mě moc potěší, že v tom nejsem sama a že se v tom také někdo našel a třeba to i někomu pomohlo 💪🏻😀

S láskou, Simi