Kojení na veřejnosti je rozhodně kontroverní téma. Existují dva tábory, z nichž jeden je velkým zastáncem kojení (kdekoliv) a druhý je zásadně proti. Mně osobně kojení na veřejnosti přišlo dost zvláštní a nechápala jsem, proč to ženy neřeší někde v soukromí. To bylo ještě v době, kdy jsem sama nebyla maminkou.

Je strašně snadné odsoudit něco, o čem nevíme vůbec nic. Neznáme situaci konkrétního člověka a nevíme, proč se tak chová.

Být mámou přece neznamená, že bychom měly být zavřené doma v karanténě a nikam nechodit tak, jak to dělaly naše mámy (moje mamka mi říkala, že vycházela do společnosti, až když mi bylo půl roku). Kdybych seděla jenom doma (a maximálně chodila na procházky kolem baráku), tak mi jednoznačně “hrábne”. Maminka na mateřské potřebuje jít mezi lidi, pobavit se s kamarádkami, vypovídat se ze svých starostí, a naopak se radovat z úspěchů našich dětí. Děti si venku budují imunitu a zároveň se socializují (to je tedy má teorie :).

Co ale dělat v případě, že se dítě potřebuje najíst? No co asi, nakojíte ho zkrátka tam, kde se pohybujete. A to si většina lidí neuvědomuje. Maminky nevyhledávají kojení na veřejnosti, ale berou to jako nutnou součást toho, že se pohybují mimo domov. Je už na každé mamince, jak se k tomu postaví. Některé ženy vytáhnou prso celé a neřeší to, jiné se snaží ho zakrýt plenou či kojícím šátkem. Já jsem ten druhý typ. Vždy se snažím najít odlehlé místo s nejmenší koncentrací lidí a zakrýt se šátkem. Nemám ráda pozornost a rozhodně né v tomto případě. Také se dovedu vcítit do ostatních lidí (hlavně mužů), že je to pro ně poměrně rozpačitý pohled.

V šestinedělí jsem si vůbec nedovedla představit, že bych šla kojit ven, ale člověk k tomu postupně dojde – nemá na výběr. Moje první kojení venku bylo plánované a vybrala jsem si přebalovací místnost v nákupním centru. Je to uzavřená místnost, ve které je většinou vždy židle právě na kojení. Šlo to poměrně dobře, a tak jsem získala sebevědomí, že to příště zvládnu i jinde.

Druhé kojení bylo asi na nejhorším místě ever.

Byly jsme s Lenčou v centru a potřebovaly jsme nutně nakojit. Poblíž byla vinárna Na břehu Rhony, a mně nenapadlo nic lepšího, než jít tam. Šla jsem se dovnitř zeptat, zda nebude vadit, když tam půjdeme s kočárky a číšník na mě nechápavě koukal, proč se ho vůbec ptám :). Tak jsme tedy šly, uvnitř bylo přítmí a nikdo tam nebyl (byly asi 4 hodiny odpoledne). Objednaly jsme si limonádu a začaly kojit.

Během našeho kojení se vinárna začala neskutečně plnit, a dokonce jsme si tam od jednoho arogantního pána vyslechly, že tohle není školka.

Chci podotknout, že jsme byly obě zakryté šátkem a zabarikádované kočárky, takže nešlo opravdu nic vidět. I tak to ale některým lidem očividně vadí a nemůžou to překousnout. Já jsem to dříve také nechápala, ale nikdy bych si nedovolila kojící matce říct něco nahlas. Lidé jsou zkráta opravdu různí…

Kojení venku není ani nic pohodlného. Doma jsem zvyklá na komfort – mám okolo sebe polštářky a kojící polštář. Venku si musíte vystačit s tím, co je, což je většinou jen místo na sezení. Už jsem Edwínka schopná nakojit i venku na lavičce, ale tam je zas problém s počasím. Když je moc teplo, Edwínek i já se hrozně potíme a nejde nám to. Naopak když je moc chladno, bojím se, aby nenastydl a raději hledám místo někde uvnitř. Kojení venku je zkrátka větší věda, než by se člověku na první pohled mohlo zdát.

Závěrem bych chtěla říct, že kojení na veřejnosti je možná pro některé lidi divné, ale pro mě je to už naprosto přirozené. Rozhodně nenechám svoje mimčo plakat a křičet jen kvůli tomu, že to některým lidem vadí. A doma sedět taky nebudu :).

S láskou, Simi