Je tomu zhruba pár týdnů, co jsem poprvé ucítila pohyby miminka. Ze začátku jsem si nebyla jistá, zda jsou to střevní pohyby a nebo opravdu ten malý drobek ve mně, ale postupně se to začalo zesilovat a dnes již jednoznačně vím, že to je miminko.

Jsou to takové malé pohyby v břiše, někdo to popisuje jako když vám tam létají motýlci, já bych to spíše přirovnala k takovým malým prdíkům v břiše 🙂 Nejvíce intenzivní pohyby jsou cítit večer a po jídle, ale občas se objeví i přes den. Slyšela jsem že se miminka v břiše hýbají nejčastěji po sladkém a to můžu potvrdit.

Nebolí to, není to nepříjemné, jen takové zvláštní…

Myslím si že pro nastávající maminku je to poměrně velký zlom. Najednou není jen těhotná, ale vznikl i první kontakt s jejím miminkem. Každým malým pohybem si uvědomuji že tu je se mnou a že já budu ta nejdůležitější v jeho životě. Alespoň prvních pár let, než pozná že s tátou je větší legrace a nebo až se poprvé zamiluje. Ale to je ještě za dlouho. Snažím se užívat si přítomnosti jak jen to jde a neodbíhat k myšlenkám, jaké to asi jednou bude. Co z našeho dítěte jedou vyroste, jestli bude povahou spíše po mně, po Lukášovi a nebo nás překvapí svou naprosto odlišnou osobností. Těším se na to a zároveň se bojím. Poslední dobou jsem totiž obrovský strašpytel a nevím jestli je to spojené s těhotenstvím, a nebo jsem to měla v sobě vždycky. Čím dál více rozumím proč mi je s Lukášem tak dobře. Mám v něm oporu, ochranu a díky tomu že z něj jde na první pohled strach tak já jsem v bezpečí.

Nedávno jsem se bavila s jednou mou známou a ona mi řekla, že by ten dotyčný muž nemohl mít děti, protože je strašně netrpělivý.

Na chvíli mi problesklo hlavou, že já jsem absolutně netrpělivá a jak to teda zvládnu, ale pak jsem si uvědomila že právě děti jsou naši velcí učitelé.

Narodí se do našeho života a neznají nic. Všechno jim musíme ukázat a vysvětlit od naprostých základů. A to je teprve umění trpělivosti. Musíme jít jejich tempem a dávat jim ten nejlepší příklad, jaký jen dovedeme. Chceme aby nás viděli v tom lepším světle, jako vzor, alespoň ze začátku než poznají, že my nejsme pouze jejich rodiče ale také jen lidi. Lidi kteří chybují a občas dělají špatná rozhodnutí. Ale i to k tomu patří…

Vidíte? A zas se strachuji o to, abych byla dobrý rodič. Tak já už toho pro dnešek raději nechám, i tak jsem ale ráda, že jsem to ze sebe vypsala. Pomohlo to mně a třeba i někomu z vás, že v těch našich pocitech jsme na tom často podobně. S láskou Simi