Simča na to moc nemá nervy a v naší rodině jsem to já, co si myslí, že umí lépe psát, proto popíšu naší “dovolenou” v Barceloně…

Začneme v neděli 5. září.
S vědomím, že neuvidím formule (moje obsese poslední rok) se ráno budím a připravujeme se na cestu. Letadlo odlítá 10:50, docela příjemný čas… Taxík přijíždí včas, je to velký Mercedes pro 8 lidí, v pohodě se vejdeme, má obě sedačky pro děti. Pohoda. Cena 1000 kč.
Při výlezu z tága začíná trošku krizovka, Edwin nechce ven, chce jezdit autem. Má hysteričák, který pokračuje na terminálu…
Čekáme ve frontě na odbavení asi hodinu, kvalitní práce. Po odbavení jdeme k nástupu, je last call, vyčkali jsme si to v té frontě.
Let celkem v pohodě, občas zapláče dítě, většinou né naše:)  Cena 16 000 kč letenky.
Po příletu jdeme zase do taxíku, zase Mercedes, možná stejnej. Cena 1 500 kč.
Přijíždíme na místo. Ulice úzká tak max na kolo… Smrdí jako veřejný záchod. Dusno, vlhko, horko.
Vytáhnem kufry, majitelka bytu není na místě předání. #superbusy Zvoníme na zvonek, otevře nám uklízečka… Bydlíme v prvním patře, po ujištění majitelky je vynesení kočárku olrajt.
Schody do prvního patra jsou 80 cm, posledních pár je do ostré levé zatáčky… Pračku tady asi teleportovali… Kočárek se samozřejmě nevejde. Rozkládáme, neseme po dvou dílech.
Vlezeme do bytu… Rovnou jsem v kuchyni asi 20 m2 kde je stůl, gauč pro dva, kuchyňská linka a celkem asi 2 metry volného prostoru. Z kuchyně se jde jedněma dveřma na záchod se sprcháčem, záchod je otočený na bok aby se dalo kolem něj přejít na sprcháč…
Další dveře vedou do pokoje kde se vlezla jen single postel, další na balkón, který je rovnou nad pizzerií, takže hned citíme pizzu a budem ji cítít celou dobu.
Poslední dveře vedou do místnosti, kde se vlezla jen dvojpostel a vestavěná skříň.
Simča vybaluje kufry, já jdu pro vodu. Místní kohoutkovka chutná jako půl napůl se Savem… Po cestě na pokoj beru pečivo a piva…
Jdeme na pláž, Edwin je úplně mimo sebe, běhá do vody, ale nechce v ní být, běhá okolo a nechce se zastavit… Další krizovka… Vivien brečí….
Večer uleháme ke spánku, v bytě přibližně 27 stupňů, budím se co půl hodiny total zpocenej…
Pondělí. Jdeme ráno na pláž, Edwin je v pohodě, hraje si s kyblíkem v písku, super. Jdeme na procházku,  skočíme na tapas, vyberem pár věcí, cha chink 1200 kč… Edwin odmítá cokoliv jíst, po odnešení zbytků jídla tvrdí, že má hlad…
Úterý 4 hodiny ráno… Probouzím se a slyším Simču, jak křičí… Sakra, doufám, že je mimino v klidu. Přijdu do pokoje na zemi asi 7 cm šváb. Simča full blown panic attack, že po ní šváb lezl… A to sem si omylem sbalil jen troje trenky…
Po pětiminutovém souboji má šváb jasné KO. Simča chce IHNED letět domů. Po krátké diskuzi, přeci jen jsou 4 ráno, se domlouváme, že to vyřešíme ráno. Zavře si okna, rozsvítí (boys se bojí světla). Já nechávám okna otevřená a zhasnuto, mouchy sežerte mě.
Ráno řešíme, že je to nejspíš šváb z pizzerie dole a že prostě přiletěl oknem. Jdeme na pláž, tam pozorujeme opilé turisty, nic moc…
Večer doma řešíme co dál… O půlnoci nacházím dalšího švába…
Píšeme majitelce, že končíme s pobytem a jestli může ráno přijít se domluvit…
Ráno majitelka přijde s manželem, že moc nechápe proč chceme pryč, vždyť švábi jsou celkem běžní. Na to jí řeknem, že v Praze boys moc nebejvaj… Domlouváme se že končíme right away a už máme obejdnaný tágo do hotelu.  Majitelka tvrdí, že nám bohužel nemůže nic vrátit, že je to AirBnb policy. 50k v prdeli… Taxík opět Mercedes:)
Hotel vypadá v pohodě, platíme 3 noci 12 000.  To je středa…
Jsme celkem hotoví, jdeme jen koupit vodu a trošku se projít. Všude okolo 4 proudová silnice, aut jako v dopravní špičce v Praze all day long.
Ráno jdem nakoupit, kouknout do Apple Store… Vchod do Apple store 7 schodů… AKA bezbariérový vstup… S kočárkem to neřešíme, otáčíme se a jdeme domů.
Večer se jdeme kouknout na dětské hřiště, Edwin má radost:)
Půlnoc, začíná protíkat záchod… Jdeme na recepci, borec zastavuje studenou vodu… V noci chodím do umyvadla…
Ráno začínáme shánět kojenecké mléko. Nejprodávánější značka v EU… Absolutně nikde se nedá sehnat, jdeme do 20ti lékaren… Voláme do další, v 17:00 bude skladem… Jdeme se projít. Ve tři píšou že mlíko přišlo, ale poškozený obal… A že může přijít v devět večer…
Voláme do další, kilometr a půl vzdálené lékárny, mají skladem… Vycházíme, přijdeme, mléko vyprodali…
Jdu do dalších 5ti lékáren. Nemaj nic.
Jdeme na pokoj, nefunguje elektřina… Jdu na recepci, že za chvíli půjde. Po hodině funguje… Na 10 minut… Dalších 20 minut nejede. Pak už jo….
Napadá mě spásná myšlenka zkusit aplikaci Glovo, což je španělskej rohlík.cz. Mlíko skladem, dodají do 15ti minut. Pohodička.
Objednáno. Řidič volá. Angličtina s turbo pakistánským přiízvukem… Nerozumím ani jednomu slovu. Jdu před hotel, asi už je dole… Je 19:20… Přijde mi zpráva, že objednávka je zrušená, obchod měl zavřeno… (na oficiálních stránkách mají napsáno, že zavírají v 21:00, maňana).
Voláme do té první lékarny, kde to měli mít znovu… Maj. Jdu tam… MAJÍ!!! Cena 33 euro (normální cena je 19 euro).
Jdeme spát, vstáváme přeci jenom v 4:30…
Ráno pohodička, Edwin nadšený, že už nemusí spát. Taxík opět Mercedes….
Letiště je už docela blur, nevnímám. Let v pohodě.
Taxík ok, opět Mercedes…
Doma je doma, Španělsko už nikdy…

Simi:

Líp bych to nenapsala :). Já měla tři největší krizovky. První byla hned ten den, jak jsme přijeli. Edwí nevydržel na pláži ani 5 minut. Choval se tam jak šílenec. Řval, že nechce nafukovací vestu. Stejně jsem mu ji narvala. Hned vzápětí se vrhnul po hlavě do vody a začal se topit. Letěla jsem za ním a za tu vestu jsem ho zezadu vytáhla. Začal kuckat a řvát, na to se otočil a vší silou letěl pryč z pláže. Sotva jsem ho doběhla. V tu chvíli jsem si říkala, že to snad není možné…

Druhá krizovka byli švábi. Představte si, že jsou 4 v noci, vedle vás spí 3 měsíční miminko a najednou vám po ruce něco leze. Odpálila jsem to za postel a myslela jsem, že mi vyskočí srdce. Když jsem rozsvítila, viděla jsem tam nechutného švába. Začala jsem nadávat, snažila jsem se ho zabít botou, ale to prostě nešlo. Šváb je něco tak rychlého, že se to nedá popsat. Přišel Lukáš a tomu se ho povedlo zašlápnout. Já už ale neusla…

Třetí krizovka byl poslední den. Celý den jsme se snažili sehnat mléko pro Vivi. Kojím, ale zároveň dokrmuji. Po x neúspěšných pokusech jsem si šla sednou někam na náměstí a koupila Edwinovi hot dog. Edwí ho samozřejmě nechtěl a radši jedl listí ze země… Já tam jen seděla, naprosto psychicky i fyzicky vyřízená, vše bylo jak v mlze… Lukáš po 15 minutách přišel s tím, že mléko neměli ani v dalších 5 lékárnách…

Ještě doplním, že Lukáš tam nezmínil cenu za nově koupené letenky, cenu taxi na přesuny a zpět domů, nálety komárů v druhém ubytování, bazén metr x 5 metrů, nefunkční internet…. Ono toho bylo tolik, že to už člověk radši vytěsňuje. Byli jsme tam 6 dnů a ani jeden ten den nebyl v klidu. Každý den jsme museli něco řešit a stresovat se… Když máte 2 malé děti (z toho je jedno Edwínek:), je to stres samo o sobě… Potřebujete někam přijet a mít tam hezké prostředí, dobré jídlo a fajn ubytování. Nemuset řešit žádné problémy a když už, tak by měl být 1 problém na alespoň 3 hezké pozitivní zážitky. My ale bohužel neměli žádný hezký zážitek. Snažili jsme se s Lukášem najít něco, co bylo teď na Barceloně super a nenašli jsme vůbec nic.. Před 2 lety jsme tam strávili měsíc a moc se nám tam líbilo. Ano, také jsme tam měli sem tam nějaké problémy, ale převládaly pozitivní dny a pozitivní zážitky. Až tak moc, že jsme se do Barcelony chtěli příští rok přestěhovat. Po těchto 6 dnech už to ale nepřichází v úvahu. Celkově nám přišlo, že lidé už nebyli tak vřelí jako kdysi. Asi je změnil covid. Před covidem se na Edwínka všichni smáli – dávali mu hračky, dostával šunku v řeznictví atd. Teď? Lidé na ulici před kočárkem ani neuhli, natož vyloudit nějaký úsměv. Měsíc bych tam nevydržela..