Při výběru našich líbánek jsme zvažovali poměrně dost věcí. V první řadě mělo být místo bezpečné a hygienicky nezávadné. Nedovedla jsem si představit, že bych v těhotenství jela např. do Afriky, kde jou hygienické normy přecejen poněkud odlišné od našich. Zadruhé jsem si přála, aby místo bylo romantické a ne příliš turistické, což se nám povedlo možná až příliš, ale nebudu ještě předbíhat. A za třetí jsem si přála mít krásný hotel s výhledem na moře a s výborným jídlem, protože co si budeme povídat – jídlo je pro těhotné na prvním místě.

Už od dětství zjišťuji, že když se člověk na něco moc těší, nedopadá to dobře. Bohužel jsem si ale nemohla pomoci. Byla to naše úplně první dovolená s Lukášem, zároveň to byly líbánky a také tzv. Babymoon, neboli dovolená v těhotenství. Po pečlivém vybírání jsme nakonec zvolili řecký ostrov Thassos a hotel Aeolis, což je dle recenzí na booking.com a tripadvisor.com naprosto úžasný hotel.

Cesta na hotel byla poměrně náročná. Nejdříve jsme letěli do Kavaly, poté pluli trajektem na Thassos a následně jeli autobusem zhruba 1 hodinu samými zatáčkami. Vše se ale dalo zvládnout.

Když jsme přijeli na hotel, byla jsem nadšená. Před námi se objevil možná ten nejkrásnější výhled na moře, jaký jsem kdy viděla. Tak to je ono! Tady se mi bude líbit.

Ubytovali jsme se a ihned šli na oběd, který byl výborný – a nebo jsme byli po cestě tak vyhladovělí, těžko říci.
Nadšení mě postupně přecházelo… Když jsem se na terase kochala výhledem, kousla mě vosa! Ano, bylo to kousnutí, protože píchnutí přišlo o den později a to už bylo o poznání horší. Cestou k moři jsme šli po strmých schodech dolů, které byly udržovány naposledy v minulém století. Moře se mi velmi líbilo do té doby, než se šel Lukáš potápět a ujistil mě, že je celé poseté mořskými ježky. Ehm, boty do vody sice mám, ale vážně se na ně můžu spolehnout? Nevím jestli je to tím, že jsem těhotná a nebo jsem i normálně takový strašpytel, ale najednou se mi tam přestalo chtít. Nevadí, říkám si, hotel zajišťuje rozvoz na vedlejší pláž, která je celá písečná a tak zítra pojedeme tam. Stále plná řeckého nadšení jsem si chtěla dát alespoň to pravé frappe s vanilkovou zmrzlinou, kterou jsem si v Řecku tak zamilovala. Když jsem si ho šla objednat na bar, dostala jsem ledovou sprchu. Prý nic takového v nabídce all inclusive není. Co si ale můžu dát bylo kafe do plastového kelímku z automatu a s kostky ledu. Hmm, děkuji pěkně. Já vím že si teď možná řeknete že jsem moc zhýčkaná, ale sakra kvůli tomu jsme si vybrali a zaplatili 4**** hotel a očekáváme něco víc než jen kafe v kelímku, které chutná hůř než kdejaké kafe z automatu u nás na nádraží.
Nevadí, přece si tím nenecháme zkazit náladu. Večeře nás uspokojila. Byl tam velký výběr salátů, několik druhů mas, příloh a pár dezertů. To už se ale bohužel nedalo říct o snídani druhý den. Sice měli vajíčka, nějaké šunky, párečky a sýry, ale tak nějak nic z toho nebylo dobré. Vajíčka byla stará a převařená, párečky byly kyselé a k těm zvláštním konzistencím co měly být jogurty se raději nebudu ani vyjadřovat. Džusy nebyly žádné, pouze sladké barevné cosi z automatu, co ovoce nepřipomínalo ani zdaleka. Ještě že si člověk mohl dát tu kávu. Vlastně ani tu ne, to byla ta samá břečka z automatu kterou jsem ochutnala již první den. Snídaně byly opravdu nejhorším jídlem z našeho all inclusive, poté následovaly obědy a nejlepší byly asi večeře, které se ale po několika dnech zdály takové podobné a udělané z polotovarů. Člověk by tu čekal čerstvě grilované ryby a mořské plody, každý večer gyros a souvlaki, místo toho tu byly takové směsice masa a stále stejné saláty včetně tzatziky, které se tzatzikám nepodobaly ani zdaleka. Věřte mi, rok jsem žila v Řecku a takhle opravdu chutnat nemají. Jídlo na hotelu bylo opravdu velkým zklamáním a to je pro těhotnou téměř to nejhorší, co se může stát. Téměř. Horší je pokud se jí přihodí nějaký úraz. Ten na sebe nenechal dlouho čekat a jak jsem již naznačila, druhý den u bazénu mě píchla vosa do podpaží. Když mi pak zrudla téměř celá paže a začala neskutečně bolet, zmocnila se mě panika jestli se nemůže něco stát miminku a jak to tady mám přežít dalších devět dní, když jsou vosy všude a píchnou mě do krku a já se udusím a pak zemřu…. Říkám, prostě panika.
Další den jsme strávili na pokoji a to doslova, když jsem totiž vylezla na balkón, byl okolo mě ihned roj vos. Za těch pár dní jsem se o vosách dozvěděla více než za celý můj život. Například že nemají rády sladké vůně – přestala jsem tedy používat svůj květinový parfém, že nemají rády prudké pohyby a odhánění – sice jsem ji předtím neodháněla ale omylem ji zamáčkla a proto mě píchla a nebo že když si jich nevšímáte, většinou vás nechají být. Teda tak to alespoň fungovalo u všech ostatních lidí, u mě to nějak nevycházelo. Navíc jsem začala mít podezření, že čím více se jich člověk bojí, tím více po něm jdou. Jako u psů, také z vás cítí strach a díky tomu zaútočí. Jediná moje obrana proti vosám bylo nakonec oblečení, takže jsem na obědy a večeře začala nosit svetry a džíny a měla alespoň trochu klidu na duši, že když mě píchnou, nebude to tolik bolet.
Když jsme se pak bavili s naší delegátkou, dozvěděli jsme se že tu nikdy tolik vos nebylo a je to pravděpodobně z toho důvodu, že minulý rok tu byly obrovské požáry. Super, takže máme prostě jen “štěstí” na vosy. Na druhou stranu lepší než požáry. V noci jsem skoro nespala protože to neskutečně svědilo, což bylo ale dobré znamení jelikož se to začalo hojit. Vosí “Nightmare” uzavřu tím, že mě  vosa kousla ještě jednou den před odjezdem. Na pláži. Ve chvíli kdy jsem o ni ani nevěděla a jen jsem tam klidně seděla. Nechápu, jestli jsem jediná kdo za pobyt dostal 3 útoky od vos, ale něco proti mně určitě měly.  Dost už ale o  vosách.
Jeden den jsme jeli na písečnou pláž, která byla sice fajn, ale poměrně přelidněná. Znovu jsme šli tedy na naší skalnatou pláž a našli místo, kde byl vstup do vody docela bezpečný. Moře bylo krásně čisté. Večer jsme pak trávili převážně na pokoji a hráli karty. Jo já vím, zní to jako obrovská zábava. Bohužel se ale v okolí nedalo nic jiného dělat. Nejbližší centrum s obchody bylo 7 km a nebyly tu ani žádné hezké místa na procházení. Jedna “stezka” byla po těch strmých schodech dolů kde to bylo večer tak na zlomení nohy a druhá byla po frekventované hlavní ulici, kde nebylo nic. Nejbližší malý krámek byl vzdálen 2 km od hotelu. Ocitli jsme se na naprosté samotě, uvězněni na hotelu.
Já vím že jsem tohle věděla už když jsem tento zájezd kupovala, ale nečekala jsem že tu bude tak mrtvo, a to doslova jak řekl jeden řecký majitel restaurace ve městě Potos. Malé městečko Potos bylo vzdálené 7 km od našeho místa a tak se tam dalo dojet buď autem nebo autobusem. Celou dobu jsme se rozhodovali zda si pronajmout auto a projet ostrov, nakonec jsme ale z toho byli tak otrávení a unavení, že jsme auto nevyužili. Do Potosu jsme tedy jezdili autobusem a vzhledem k tomu že jel jednou za uherský rok, museli jsme tam jezdit přes oběd a ve čtyři hodiny odpoledne se vracet zpět (pozdější autobus do té naše lokality už nejezdil). I tak jsme si ale Potos zamilovali a mrzelo nás, že nejsme ubytovaní právě tam. Byla tam totiž civilizace. Obchůdky, taverny, skvělý gyros, písečná pláž, nejlepší frappe se zmrzlinou a prostě pohoda. Taková, jakou jsme si přáli mít na našich líbánkách.
Do Potosu jsme jeli ještě několikrát a vždy jsme měli hned lepší náladu. I přes další zdravotní úraz – tentokrát Lukášův kdy ho bolely několik dní v kuse uši z potápění, jsme to zvládli a skoro se nebojím říct “přežili”. Bohužel celkový zážitek z dovolené nezachránil ani milý personál na hotelu nebo hezky zařízený pokoj. Naše líbánky nebyly to co jsme si představovali, na druhou stranu máme na co vzpomínat a věřím tomu, že po čase se tomu budeme i smát. Hlavně tomu jak na hotelu hrál jeden piano song stále dokola, to bylo fakt na zbláznění. A závěr? My se tak neskutečně mooc těšili domů 🙂

Jaké byly vaše zážitky z dovolené? Napište mi to na Facebook ZDE, nebo se mrkněte na všechny mé fotky z dovolené na mém Instagramu TADY. S láskou Simi