Jak jsme přestali chodit do jesliček

Je pozdě večer, Edwí vedle mě tiše oddychuje a já vám jdu sepsat náš příběh. Upřímně, ani nevím, kde začít. Je toho teď v poslední době na mě nějak hodně a už bych si přála se na chvíli zastavit a vydechnout… Možná i proto píšu tento článek, abych to ze sebe dostala ven.

Už před nějakým časem jsem začala řešit, že bych chtěla dát Edwínka na pár hodin týdně do dětské skupinky (jesliček). Pracuji z domova a občas je opravdu těžké skloubit to s Edwínkovou povahou. Edwí je živel, doma se nudí, venku je to s ním náročné (období vzdoru) a navíc má rád dětský kolektiv. Věděla jsme, že školička mu jedině prospěje a hodně se toho naučí – ať už od dětí (mluvení, návyky), tak od paní vychovatelek, které dětem dělají každý den pestrý program. Navíc já si na chvilku odpočinu (prací :), a díky tomu se na něj budu zas o to více těšit!

Do školičky nás nejprve nevzali kvůli velkému počtu zájemců, ale nakonec nám volali, že se přece jen místo uvolnilo a můžeme nastoupit v říjnu.  První dva týdny byly adaptační a Edwí chodil jen třeba na 1 hodinu, aby si zvykl na nové prostředí a na režim. Já jsem paní vychovatelky varovala, že Edwínek je opravdu divoký a že je potřeba, aby na něj pořád někdo dohlížel. První dva týdny šly poměrně dobře (i když paní vychovatelky říkaly, že jim dává dost zabrat a dokonce když chodili ven na zahradu, měl “VIP” žlutou vestu, aby na něj všichni viděli:), ale pak Edwí chytil rýmu a kašel. Byly jsme doma asi dva týdny, pak šel zas na pár dní do školky a měl to znovu. Doma jsme zůstaly další 3 týdny. Po této době jsme šli znovu do školky a musím podotknout, že jsem se na to už moc těšila, protože jsem si přála být alespoň na chvilku sama a vydechnout si. První den byl v pohodě, Edwí prý vůbec neplakal. Druhý den jsem byla asi po 3 měsících objednaná ke kadeřnici. Po hodině a půl, kdy byl Edwí ve školce, mi vychovatelka volala, jestli si pro něj můžu ihned přijít. Já úplně vystrašená, co se děje, jestli je nemocný. Prý tam strašně divočil, neposlouchal a skákal po dětech. Že prý s dětmi malovaly obrázky a kvůli Edwínkovi to tam nešlo. A to podotýkám, že do skupinky chodí děti ve věku 1-3 roky. Edwínkovi teď budou 2 roky. Upřímně jsem z toho byla trošku zaražená, protože jsem si myslela, že by toto vychovatelky měly zvládnout. Nicméně jsem tam samozřejmě ihned běžela, jak jen to bylo možné. Domluvili jsme se, že to zkusíme ještě další den a já budu na telefonu, kdyby se to opakovalo. Druhý den mi sice nevolali, ale když jsem si Edwínka po 3 hodinách vyzvedla, vyšly ven všechny vychovatelky. Začaly mi říkat, co vše Edwínek dělá, jak se chová atd. Cítila jsem se trochu jako “na koberečku” u ředitele. Musela jsem jim dát ale za pravdu, že všechno to, co mi říkaly, dělá Edwínek i doma. On je zkrátka osobnost (paličák) a jede si tu svou. Jde do všeho po hlavě a dost často “proti zdi”. Dokonce si tam prý šel a odemknul dveře, které byly zamčené klíčemi. Když jsem jim řekla, že ho tam mají jen na 3 hodiny, že co by dělaly, kdybych jim ho tam nechala celý den, tak mi bylo řečeno, že by se z toho zbláznily 🙂

Pochopila jsem, že Edwínka nezvládají a že bude nejlepší, když školičku ukončíme. Další den se Edwínkovi opět spustila rýma a kašel a jen mě to utvrdilo v mém rozhodnutí. Byli jsme u paní doktorky a celé jsem to tam s ní konzultovala. Potvrdila mi, že bude nejlepší školičku ukončit (ať už z hlediska adaptace, tak i imunity). Edwí na to očividně ještě není zralý a já to naprosto respektuju. I paní doktorka řekla, že z toho, co vidí, je Edwínek hodně náročné dítě. Když jsem jí řekla, že vydrží od 7 hod do 22 hod bez spánku, vypadalo, že jí vypadnou oči z důlků. Ačkoliv mě to netěší, tak vnitřně mně to trochu uklidnilo. Víte proč? Alespoň mi potvrdilo nezávisle několik lidí (odborníků ve svém oboru), že Edwí je opravdu náročné dítě. Že to není jen v mojí hlavě, že bych si pořád jen zbytečně stěžovala, ale že je to fakt, se kterým se musím naučit žít. Že z toho dříve či později vyroste, ale teď to je zkrátka jízda.

A tak jsme ukončili jednu etapu a jsme zas na začátku. Já a Edwí. Spolu 24/7, s tím, že už přes den nespí a usíná okolo 22 hod. Teď navíc mám podezření, že má aftozní stomatitidu (nebo nějaké jiné virové onemocnění), takže zítra jdeme zas za paní doktorkou.

Je to síla, ale zvládneme to. Nic jiného nám taky nezbývá 🙂 A to je moje poselství i pro vás. Ať už procházíte čímkoliv, vše se zvládne. Musí!

P.S.: Edwí se ve školičce naučil jíst jablíčka a polévky! Do té doby jsem to do něj nemohla dostat, ale ve školce to odkoukal a začal to jíst i doma. Mám radost, že alespoň něco se tam naučil 🙂

S láskou, Simi