Seznamte se s Amélií

Dovolte abych vás seznámila s Amélií. Amélie bude okupovat některé články na mém blogu a bude to fiktivní postava, která si žije svým vlastním životem. Nechci aby se kdokoliv z vás domníval, že Amélie je reálná. Je to má smyšlená bytost, křehká víla uvězněná v realitě. Amélie je má odpověď na skutečnost, že si chci na svůj blog psát co chci a jak chci, ale zároveň nechci vyvolávat paniku či strach u své rodiny či okolí. Doufám že vás příběhy s Amélií budou bavit a že si na ni brzy zvyknete.

Amélie se celý život snažila naučit říkat co si myslí. Vždy se jí totiž hlavou honila spousta myšlenek, které nemohla vůbec ventilovat. Bála se, že by ji za to lidé odsoudili a nebo by se cítili ukřivděně. A tak mlčela. Mlčela a jen přihlížela tomu co se děje. Jednou za čas něco řekla a bylo to vždy tak trefné, že tím zaujala všechny dotyčné. Ať už to bylo vtipné nebo pravdivé, vždy to bylo něčím výjimečné. Pak se zas na dlouhou dobu odmlčela.

Mlčení může být sice skvělá taktika, ale po čase vás to začne ubíjet. Jste totiž uvězněni sami se svými myšlenkami a nedokážete je správně formulovat ven. A tak když Amélie dospívala, začala zjišťovat že chce mluvit. Říkat lidem co si myslí a sdílet věci se světem. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, věděla že musí být opatrná a formulovat slova správně, tak aby byla přijatelná i pro okolí. Byl to ale beze sporu velký posun v jejím životě. Konečně může říkat co si myslí.

Tak se tedy stalo.

Začala říkat svůj názor a začala narážet – na lidi, na ego, na pocity.

Tyto nárazy nebyly pozitivní. Amélie cítila, jak jí je z toho na nic. Jak jí to nepomáhá, ale naopak ubíjí. Správná formulace jí totiž vůbec nešla, vždy ze sebe vyhrkla něco tak rychle, že tím buď někomu ublížila a nebo někoho naštvala. Nebylo to tak že by si prosadila svůj názor a přesvědčila okolí, že už je také dospělá a že jí mají respektovat. Ne. Bylo to považováno za nerozvážnost, netaktičnost a unáhlenost. Prostě to neuměla.

Amélie byla od dětství velmi empatická a více citlivá na pocity lidí okolo. Vždy řešila co si o ní ostatní myslí a dokázala se tím zabývat hodiny, dny i měsíce. Má velké napojení na rodinu, miluje ji nade vše, i když se to snaží skrývat. Ví totiž, že pokud to nechá zajít příliš daleko, její rodina jí bude říkat co má dělat a jak má žít svůj život. A to nechce. Vždyť už si zažila své a je dostatečně rozhodnutá, kam má směřovat její život. Dost často se ale nechá zviklat okolím a začne se přizpůsobovat.

Je submisivní, protože chce mít klid. Nesnáší hádky, speciálně ty dlouhé které se nedokáží ihned vyřešit.

Nesnáší když musí být uprostřed něčeho a stavět se na obě strany. Nedokáže pochopit, proč když jsou lidé navzájem rodina, tak se tak občas nechovají.

Amélie občas překombinuje milion věcí dohromady, že už se v tom ani ona sama nevyzná. Přemýšlí nad vším tak usilovně, že většinou pak přijde na nějakou závratnou myšlenku o které si myslí že je úžasná, ale opak je pravdou. Je to překombinované, vyumělkované nic které jí táhne tím špatným směrem a stráví pak i několik dní, než ji dojde že je to opravdu hloupost.

Většinou jí z toho musí vyvést Hugo, její manžel který ji miluje nade vše, ale občas na ni aplikuje tzv. tvrdou lásku.

Tvrdá láska neznamená nic fyzického – aby nedošlo k mýlce. Je to spíše psychická pomoc a podpora, kdy vám váš milovaný musí otevřít oči dokořán, i za cenu že se vám to zprvu nelíbí. Díky tomu si to uvědomíte a za pár dní zjistíte, že měl pravdu.

Tvrdá láska a ovlivňování je rozdíl. Tvrdou láskou totiž pomáháte tomu dotyčnému, ovlivňováním napomáháte hlavně sobě. Vašim představám a idejím. Ovlivňování je sobecký způsob toho když jste někoho neakceptovali a neuznali jeho životní cestu, na kterou se rozhodl vydat. A není to nic jednorázového nebo unáhleného ze dne na den, je to uznání jedince, jeho individuality a osobnosti.

Je to respektování toho, jak se člověk narodil a jaký je.

Každý máme od dětství v sobě nějaké sklony, které se těžko popírají. I když se budete snažit sebevíc, budou ve vás. Je to něco mezi genetikou, nebem a zemí. Amélie má staršího bratra a oba dva jsou naprosto odlišní. I když máte stejnou výchovu a vaši rodiče se snaží pro vás vytvořit stejné podmínky pro život, nikdy to nebude stejné. Každý jedinec je individualista a má tady na světe jiné poslání. Někdo má poslání které nikdy nenajde, pár šťastlivců své poslání najde a žije si svůj vysněný život a někdo může mít poslání takové, že vlastně žádné poslání nemá.

Amélie cítí že nějaké poslání má, už měla i dojem že ho našla, ale zas jí nějak proklouzlo mezi prsty. V tuto chvíli se nechává unášet názory že přeci ten svůj smysl života musí najít a naplnit, ale druhý hlas jí navádí ať je v klidu. Né vše se dá totiž v životě ovlivnit a i když své poslání bude usilovně hledat, nemusí ho najít. Pak zemře vyšťavená a vynervovaná s tím, že žádné poslání nenašla. To by bylo tedy depresivní. Né to nedopustí. Raději bude v klidu, užívat si života a vyhlížet tu svojí šanci na naplnění svého smyslu.

Pokračování příběhu již brzy…