Proč už nepíšu takové články jako dříve

Nedávno jsem si pročítala své staré články na blogu a musím říci, že jsem byla v obrovském udivení. Jak dlouhé, duchaplné a motivující články jsem byla kdysi schopná psát. Když se podíváte např. na článek O meditaci, Kde vzít čas na splnění svého snu, nebo Smějte se proto že chcete, né proto že je svět růžový tak pochopíte, co mám na mysli. Tento styl článků již na mém blogu není a já se ptám proč. Proč jsem přestala psát své niterní myšlenky, věci, díky kterým se mi skrze blog vždy ulevilo. Tyto články motivovaly a pomáhaly nejenom mně, ale i vám což jste mi vždy psali do zpráv.

Přemýšlela jsem kde se stal ten zlomový okamžik, kdy se mé články změnily z duchaplných na prázdnou vatu.

 

A asi jsem na to přišla. Své strachy, touhy a vše co jsem potřebovala ze sebe vykřičet jsem sdílela na blog, protože jsem neměla nikoho komu bych to řekla. Nebyla vedle mě nejbližší osoba, moje spřízněná duše. Od té doby co jsem potkala mého životního partnera Lukáše, tyto články se pomalu ale jistě vytrácely. Najednou byl v mém životě někdo, komu jsem se mohla vždy vypovídat. Ať už to byla sebemenší hloupost, Lukáš mě vždy vyslechl a pomohl mi. I pokud to bylo tím, že mi řekl že řeším blbosti a nemám se tím zabývat. Protože to já občas dělám, řeším naprosté kraviny, které nemají s realitou nic společného. Nejde o to že Lukáš by tu nebyl pro mě. On je.
Ale mrzí mě, že jsem přestala psát články. A neuvědomila jsem si to celou dobu, až do včerejšího večera…

Mám to tedy chápat tak, že láska a spokojený partnerský život zabíjí kreativitu?

Něco na tom může být. Vezměte si např. takové hudebníky. Ti vždy napíší skvělou písnišku, až když jsou zhrzeni láskou nebo se jim v životě stane něco strašného. V tu chvíli totiž přichází největší touha dostat to ze sebe nějakým způsobem ven. Kreativitu používáme jako prostředek, kterým si čistíme hlavu a naši duši. Samozřejmě že existují i vyjímky lidí, kteří jsou kreativní protože zažili nějakou skvělou životní událost, ale já bych se spíše přikláněla k tomu druhému extrému.

Všichni chceme být spokojení a šťastní v našich životech, ale to je dle mého názoru luxus, který bychom si neměli dovolit zas tak často.

Pouze nespokojení lidé se posouvají stále dál a zlepšují svůj život. A o to přeci jde, nebo ne? Nechápejte mě špatně, je samozřejmě potřeba být vděčný za svůj život, za své zdraví a vše co máme, ale na druhou stranu trošku té “zdravé nespokojenosti” je potřeba. Né extrémní, protože ta nás sužuje a ničí život. Ale ten malý hlásek uvnitř nás, že bychom něco zvládli lépe a máme na to je potřeba občas vyslechnout.
Dám vám příklad. Jsem moc vděčná že jsem si kdysi založila blog a že sem chodí čtenáři, kteřím se má tvorba líbí. Na druhou stranu jsem se svým blogem strašně nespokojená. Nelíbí se mi design a spoustu věcí, které bych ráda změnila. Díky tomuto vnitřnímu pocitu s tím brzy něco udělám. Jestli to hodíme na WordPress, nebo to vymyslíme nějak jinak ještě uvidím, ale rozhodně se to brzy změní. K lepšímu, slibuji.
A co vy, máte ve svém životě nějakou vnitřní touhu, která vás ženě k tomu být lepší, a nebo žijete spokojený život? 🙂